Taky máte svou oblíbenou písničku? Song, který můžete poslouchat pořád dokola až za hrob? Dojímá vás, vystihuje váš životní příběh, je pro prostě ta vaše the best of ? Pak si patrně někdy v budoucnu budete přát, aby ji zahráli na vašem pohřbu. Pokud ji čas prověří, ocitne se tato píseň na seznamu, kterému soukromě říkám Last playlist. Určitě na tom není nic špatného, myslet na věci poslední. Ale ve jménu těch, kteří vás možná o pár let přežijí, vás prosím: Napište si skladby na papír, založte je do obálky a přidejte k rodnému listu. Až přijde váš čas, pozůstalí jistě budou vaše přání ctít. Ale do té doby, proboha, nikomu neříkejte, jaké je složení vaší závěrečné hitparády. Nikomu. A už vůbec ne své rodině a blízkým přátelům.

Začalo to loni v létě úplně nevinně. Venkovská tancovačka, nějaké pivo a klobásy v sobě a divoké kreace na tanečním parketu. Prostě krásný letní večer s přáteli. Najednou kapela zpomalila a začala hrát známo píseň House of The Rising Sun. Jen jsem se tak pohupovala do rytmu se zasněným pohledem, zatemněným další várkou poctivého fernetu. Vtom mi kamarádka Hanka říká: "To je moje oblíbená píseň. Tu mám na playlistu." Alkohol má tu výhodu, že vám chvíli trvá, než některé složitější myšlenkové pochody dorazí až do cíle. Usmívala jsem se přitrouble ještě další sloku, než mi to došlo. "Na jakém playlistu?" No a tak došlo na rozhovor o skladbách, které mají být zahrány při Hančině posledním rozloučení. Je o pár let starší než já a dosud nikdy jsem to nebrala jako nevýhodu. Až doteď. Srdce se mi sevřelo a poslední tóny písničky měly velmi neblahý vliv na mé oční kanálky. Tehdy jsem to nějak roztančila a přepila, ale to malé trauma je ve mně pořád. Stačí, abych tu skladbu zaslechla v rádiu, a mám po náladě. Oči se mi bezděčně zalijí slzami. Pohřbila jsem Hanku takto už několikrát, takže doufám, že bude žít ještě hodně dlouho. A že se do čela její hitparády nakonec vyšvihne nějaká novinka.

Ještě horší se otázka plánovaného (a to doslova) smutečního obřadu ukázala v případě mé maminky. Ta si pro změnu přeje zahrát Kolo mlýnské v srdci mém od Hany Hegerové. Od chvíle, co to vím, padá na cédéčka s  Hegerkou prach. Ovšem narazily jsme při rozhovoru i na daleko větší potíže.

"Napsala jsem ti na papír prohlášení za mě i tatínka, že si přejeme soukromý obřad v rodinném kruhu," sdělila mi konverzačním tónem onehdy po obědě. "Nepřejeme si tam žádné cizí lidi," upřesnila mi svou objednávku.

Už jsem se ani nepozastavila nad změnou tématu z Jak ti chutnalo po Jak to bude na mém pohřbu. "No ale ty taky chodíš na pohřby cizím lidem," opáčila jsem. A pak jsem jí vyjmenovala pár osob. "No tak pana X a paní Y. tam mít můžeme," připustila po chvíli přemýšlení. "Tak já tam nějaké lidi dopíšu."

Maminka seděla vedle mě, živá a zdravá, ale ve mně rostlo rozčilení každou další větou. Začalo to vypadat, že organizace pohřbu bude docela VIP záležitost.

"Takže máš jako představu, že budu stát na tvém pohřbu ve dveřích i s ochrankou, v ruce budu držet seznam lidí, kteří smí dovnitř, a zbytek budu vykopávat ze dveří i s kyticemi?"

To bude velká zábava. Skutečné Kolo, kolo, mlýnský. A můj bratr bude patrně na druhém konci obřadní sítě kontrolovat playlist se žádoucími skladbami.

No, i tady se modlím za mnoho dalších let, kdy bude maminka moci vylepšovat své poslední záležitosti. I tak je to na dobré cestě. Pokud mě paměť neklame, ještě před pár lety si s mým tatou přáli, aby byl jejich popel rozprášen z letadla nad Hostýnskými vrchy. Snad si na to za pár let zase nevzpomenou. Hrozně nerada bych si na stará kolena dělala kurz seskoku padákem nebo něčeho podobně praštěného. Ale kdyby to přece jen bylo na tom přísně tajném papíře u rodných listů, nic bych nenadělala. A pokud by se seskok se dvěma urnami v náručí tak úplně nepodařil, zahrajte mi na mém pohřbu Je suis malade od Lary Fabian, ano? Je na mém Last playlistu už řadu let.