Každé jaro to začínalo stejně. Za poledního slunce bylo slušet pukání zelených pupenů, které se skrz dřevo draly ven, na světlo, na vzduch, prosycený intenzivní vůní naděje, co beznadějně poskakovala z lístku na lístek a z člověka na člověka. Pan Jedlička sedával pod tím stromem naděje a kouřil dýmku, pěkně postaru a s rozvahou, neboť on to byl člověk starý a rozvážný a taky trochu blázen, jak říkala jeho žena, co pro to fajčení nikdy pochopení nenašla, ba naopak, vždycky naříkala a volala s hlavou v kurníku: No není on to blázen stará, ten můj Jedlička, co v jednom kuse pouští z huby obláčky, jako by byl nějaký vodník. A pan Jedlička se smál, když viděl jenom spodní polovinu svojí ženy na žebříku, jak s hlavou mezi slepicemi hartusí a nadává a spokojeně si bafal ze své fajfky a nic se těmi řečmi vyrušiti ze svého rozjímání nedal. Někdy si k panu Jedličkovi přisedl do vyhřáté trávy kocour, co se z jara radoval nejvíc, protože cítil mladé myšky a mohl se toulat a mrouskat se celé noci, aniž by ho zebaly packy. A tak tam sedí spolu, pan Jedlička a černý kocour, s očima přivřenýma před slunečním svitem, co vám svou silou zbarví tváře do červena už za jedno odpoledne, a jeden rukou a druhý tlapkou odhánějí včely, co se celé poblázněné tím jarním puzením vydaly zjistit, do čeho by mohly píchnout. Za té všeobecné idyly jarního odpoledne, kdy příroda jako by se zastavila v pozici štronzo a zelná polévka s kusem domácího chleba si to šine pěkně dolů do břicha a škručí a bublá, ty dva, pana Jedličku a kocoura, vytrhnou z klidu jen poškoláci, kteří se kolem plotu vracejí domů, a hážou po kocourovi i po klobouku pana Jedličky kamení a šišky a po každém zásahu si dřepnou tak, aby jich vidět nebylo. Dobře vědí, že kocour už je starý a neuskočí, protože dřív patřil slečně Janské, staré panně, která jednou usnula a už se neprobudila, a našli již až za dva týdny, neboť ji nikdo nepostrádal. Ona sice slečna Emilka měla kdysi snoubence, ale cosi prý mu v rozčilení řekla a on za sebou zavřel dveře a už se nikdy nevrátil ani nenapsal, jen závěs v předsíni za ním zůstal přiskřípnutý mezi dveřmi. A pan Jedlička je zase moc velký dobrák, aby kluky honil s flintou, i když po něm hází kamení a trhají mu v sadu třešně. Kdysi prý to býval obecní milovník, co před ním děvčata oči přivírala a srdce otvírala, ale po svatbě spadla klec a z jeho sličné panny nevěstinky byla do roka stará Jedličková, ze které měli strach všichni, ovšem kromě pana Jedličky. Ten si nasadil na hlavu obnošený klobouk, přestal s ženou skoro mluvit a dělal si svoje, i na děvčata se usmíval zpod krempy pořád dál, ta jiskřička v jeho očích nikdy neuhasla. A tak, když jeden placák trefil jeho hudrující ženu, co se za ním hnala na zahradu ho kontrolovat, jestli zase nelenoší pod tím starým stromem a něco dělá, potáhl si klobouk přes oči, pohladil kocoura po zádech a smál se a smál, když jeho stará hrozila těm uličníkům a hladila si zasažené rameno. Večer jí ho namaže psím sádlem a pak ji pomiluje, protože je to pořád jeho žena a protože silné jaro se silným puzením prostě přijde na každého kocoura.

P.S. Tato povídečka byla psána do soutěže inspirované dílem jednoho českého klasika. Poznáte kterého?