Není kanón jako canyon

Pondělí 16. září

Amerika má velké štěstí, že do ní Alex přesídlila až po všech významných historických událostech. Ona má totiž vzácnou schopnost uvádět lidi v omyl. Přesvědčivým, naléhavým způsobem. Takže jsem v sobě v poledním žáru (ano, tady opravdu peče slunce) vykřesala zbytky sil a sbalila dva foťáky k výletu do národního parku Kennesaw Mountain. Návštěvnické centrum vypadalo dobře, rangerky byly usměvavé a mapa parku také nenaznačovala něco výjimečného. Ani nemohla. Mohu s lítostí v srdci oznámit veřejnosti, že výšlap na Hostýn je zajímavější a na vrcholu vás čeká něco krásného. Pořád jsem přes závod potu pozorovala, co bych tak mohla obdivovat, nedejbože vyfotit. Chabaští, chráští, prach a spadané stromy. A prudké stoupání, do kterého Alex běží jako kamzík, zatímco já se snažím tlumit astmatický a posléze i nervový záchvat. Odměnou měl být na vrcholu výhled na panorama Atlanty. Bohužel byl schován za oparem a jediné, na co jsem dohlédla, byl bílý vodojem u Marietty. Cedule s výkladem o bojích v okolí Kennesaw za občanské války stály zásadně tam, kde napadal zlomek stínu, a přinášel samé zajímavé informace o generálech, o kterých jsem nikdy neslyšela. A taky děla, ty tady jsou a vypadají věrohodně. Ovšem pohled na starý kovový vergl bylo to poslední, po čem jsem v tuto chvíli toužila. Byl to prostě kanón a ne Grand kaňon.

Fantastická odměna na vrcholu kopce. Cedule a křoví.

Naštěstí jsem si hezky popovídala s pánem, který projevil starost o mé zdraví a splynuli jsme společně v nadšení nad civilizací, třeba městem New York. Rozloučil se se mnou důrazným varováním nad zpáteční cestou po skalách, ovšem to už po ní hnala dolů Alex s Luckou. Závěrečný pochod smrti po rozpáleném asfaltu dodal celému výletu na výjimečnosti. Už po cestě se Alex začala rozpomínat, že to vlastně asi není národní park, ale nějaký památník občanské války. Nakonec jsme zjistili, že je to památník připomínající bojiště, kde padli za vlast jak zástupci Severu, tak i místní JIžané. Nechybělo mnoho a přibyl k nim i jeden zoufalý středoevropan. Třeba bych také měla fotku v místním muzeu.

Po cestě zpět přemohly Alex dočasně výčitky svědomí, takže nás vyvezla na fast food do Burger Kinga. Nasadily jsme si s Luckou papírové korunky a nálada se nám zlepšila o sto procent. Nejen že nám nikdo nenadal, že bereme pozornosti pro děti, ale paní prodavačka nás ještě pochválila, že jsme beuatiful.

Takže jsme s korunkama na hlavě jely i v autě cestou domů a pak jsme si si je položily do záhlaví postele, čímž jsme z rozkládacího gauče vyrobily královské lože. Bohužel, utrpení to dne ještě neměl být konec, protože Alex nás chtěla seznámit se svýma kamarádkama. Jedna nám sice poradila ohledně plánů v New Yorku celkem k věci, ale to vysvětlování v angličtině mě tak zmohlo, že jsme tvrdila, že vím, kde zapadá metro. Subwayset. Pak se děvčata rozvykládala mezi sebou navzájem a my s Luckou jsme několik hodin přihlížely scénkám ze Zoufalých manželek a program nešel přeladit. Udržet pozornost a nadšený výraz mi nikdy nešlo, ale volba témat hovoru by přivedla k sebevraždě i dalajlámu. Pár slivovic před spaním mě uklidnilo natolik, že jsem opravdu usnula. Lucka s Alex ještě přiživily plamínek a skvěle se bavily, hlavně nad mou spící hlavou, které nasadily královskou korunu.

Naštěstí nás další den čekala Atlanta, civilizace. Už teď můžu prozradit, že to bylo dechberoucí. Ale musím jít okamžitě spát, takže o tom - snad - až zítra.

Mějte se moc hezky a taky někdy něco napište do komentářů. Je to naše jediné spojení s domovem.

Váš Zoufalec