pondělí 25. června 2012

Nápad odjet na týden na last minute do Bulharska se zrodil v mé hlavě. Tudíž všechny stesky mohou padat jen a jen na mou hlavu. Martinka chtěla jet se mnou, výhradně se mnou, což je pro všechny, kdo léta sledují náš italský vztah, asi stejně překvapivé jako pro mne samotnou. Zítra má 14. narozeniny, a tahle dovolená měl být dárek.

Podmiňovací způsob v poslední větě je podmíněn okolnostmi. Cesta z Brna proběhla velmi hladce, letěli jsme o něco dřív oproti plánu a taky jsme do Burgasu dorazili o půl hodiny dříve. Martinka už na letišti zaťala klín, když mi sdělila: Dívej, tady někdo jede přímo v županu! Byl to páter ve volné černé sutaně, kterého viděla zezadu. Neletěl se opalovat, nasedl do letadla směr Moskva. V letadle jsem usilovně přemýšlela, v které přihrádce kabelky mám ukrytou Růžovou lady (brufen) vol. 600. Z jedné strany na mě nepřetržitě mluvila a tahala za rukáv Marťa, z druhá strany jsem naslouchala monologu staré dámy v černém. Loni mi umřel manžel a já jsem doma pořád tak sama a s nikým nemluvím. Tak jsem si s váma krásně popovídala! Sdělila mi na závěr. Muvila tiše, měla stále ruku před pusou, takže z toho proudu slov, který jsem se ze zdvořilosti snažila hodinu a půl sledovat, vím jen útržky. Každopádně manžel byl Bulhar a umřel. Předtím měla Čecha a umřel taky. A já jsem k tomu neměla daleko.

Všechno šlo ale stále hladce. Kufry přijely, delegátka nás čekala, mikrobus taky. Když jsme řidiči sdělili jméno hotelu, trošku znejistěl. Celou cestu nepřetržitě telefonoval, ovšem ne v kuse, telefon mu vyzváněl každou minutu. Jeho bulharština zněla jako ruština v podání někoho velmi silně ožralého, taková pomalá, důrazná, zcela nesrozumitelná, všechny hlásky spolkl ještě před vyslovením. Jeho Da? při zvednutí telefonu znělo jako DEHHH? K tomu nám vyhrávala bulharská lidová, což je moc příjemná hudba, pokud nosíte rádi zvonivé třásně kolem boků nebo se vám líbí hadi kroutící se v rytmu píšťaly.

Bulharská melena (GPS) mluvila srozumitelně, bohužel ani ona netušila, kam a kudy jet. Po kilometrech bloudění jsem najeli na bulgarskoju darógu, prašnou polní cestu bulharskou pustinou. Obří jámy střídaly menší díry a okolí čítalo několik zeleninových zahrádek, pár stromů a desítky rozestavěných obřích hotelů, jeřáby, ploty, beton. Tak my zděs, ROAJAL BIČ! Uprostřed staveniště svítil neonový název Royal Beach, jméno našeho hotelu. A kolem mikrobusu kroužil černý hladový vlčák. Opravdu nás tady vyložili. Naštěstí, naštěstí s námi vystoupil ještě jeden manželský pár, a paní byla ve stavu stejného vytržení jako já. Můj dvacetikilový kufr stál uprostřed staveniště v nejhorší destinaci světa. Tak jsme došli. Dobro došli? No to ne.

Hotel samotný je asi pár let nový. Architekt byl naprostosto geniální a asi neměl rád moře, protože všechny pokoje v hotelu jsou situovány tak, abyste na moře neviděli, pokud tedy nestojíte v sebevražedném předkolu na balkoně a nedíváte se za roh. To je zcela fascicující. Takže vidíme z pokoje přímo do bordeliště u nějaké šopy, také si můžeme vpodvečer posedět dvě na jedné židli a dívat se na betonové kvádry, toulavé kočky a divoké stromky. Kouty v koupelně už stačily zplesnivět a závěs ve sprchovém koutě, do toho by ani vrah nezabalil ubodanou mrtvolu. Jinak klasika. Bazén ani osvětlené chodníčky kolem hotelu ovšem nezastřou fakt, že se ze všech stran staví, tedy po bulharsku staví. To znamená, že některé bagry už začaly v půlce příjezdové cesty rezivět.

Potkáváme se s našimi spolucestujícími Jiřinou a Přemkem, a společně utíkáme do letoviska Černomorec za civilizací. Podle informací našeho delegáta Tomáše je to1,5 km. V reálu je cesta stejně dlouhá jako jeho vedení, protože se s ním nedá domluvit absolutně na ničem. Když zvýším hlas nebo se ironicky na něco zeptám, začne mu lítat jedno oko a opakuje dokola pořád to samé. Do Bulharska ideální delegát.

Šli jsme cestou prašnou, co nikde nekončí, kolem území nikoho vedle hlavní výpadovky, až do Černomorce. To je sice malinké městečko, ale prodávají tam vodu, výborný gyros a svítí tam světla. Trošku pookřejeme. Nesu si dvě 1.5 litrové vody za cenu, za niž tady u nás na výdrholci prodávají jednu maličkou. Sice si odřu nohu, málem se potmě zabijeme v těch výmolech a kdyby mi Přemek nepomohl, patrně padnu vyčerpáním někde do rygolu, protože je to nejméně 3km tam a 3 zpět, ale ušetřili jsme! Martinka ani neklade odpor, jak je unavená. Jdeme spát. Snad bude ráno moudřejší večera.