Tak ta každodenní porce cizího zoufalství by se teď docela hodila, napsal mi Jarda v reakci na můj mlčící blog. Asi zapomněl, že Zoufalcovy zápisky už před delší dobou vystřídala Úžasná Bára. I když milovníci ironie vědí, jak je to s tím zoufáním i úžasností doopravdy. Tak jsem teda zpět. Ať se vám to hodí nebo nehodí.

Víte, co jste dělali před třemi dny? Dokázali byste ten den popsat přesně hodinu po hodině včetně všech pokrmů, které jste snědli? Jestli ano, jste fakt dobří. Já jsem sice poslední půl rok neblogovala, ale zato se snažím od jarní karantény zaznamenat aspoň v několika větách, co jsem který den dělala. Někdy jsou to banality, někdy mě napadne něco, co si podtrhnu, jindy je to jen prostý výčet úkolů a odvedené práce. Když to píšu večer nebo druhý den ráno, je to celkem v pohodě. Problém nastává, jakmile začnu psát dva tři dny zpětně. Nemůžu si na nic vzpomenout.

Nevím, co jsem dělala ani co jsem vařila. Vím jediné: nikde jsem nebyla. Můj poněkud zběsilý a rozlítaný život se v tomto roce zcela zklidnil. Není to teda ještě zen, ale velká změna je to určitě. Vrátila jsem se domů nejen fyzicky, ale hlavně v hlavě. Ustal tlak a očekávání zvenčí. První měsíce jsem se s tím prala, vymýšlela si úkoly, umývala okna, stále se neustále snažila silou něco urvat, aby se život vrátil do původních kolejí.

A pak jsem se konečně vypnula. Ležím na dně bárky na otevřeném moři a pluju neznámo kam. Není, co bych chtěla dělat více než prostě jen být.

Já, vlastník patrně největší sbírky knih osobního rozvoje široko daleko, jsem se na všechny vědomosti tlačené do hlavy posledních deset let vyprdla. Výkon. Zlepšení. Motivace. Plán. Být den co den lepší a lepší. Být konečně šťastný. Máchat se v ledové vodě, běhat, vydělávat peníze, a hlavně ani jedinou minutu neprokrastinovat. Cha! Tak já vám něco povím. Po mnoha letech se cítím šťastná, protože už nic z toho nedělám. Jsem víceméně zavřená v domě v dobrovolné izolaci, neboť má imunita je každý podzim nevalná.

Necestuju. Nevytvářím zásadní hodnoty. Neměním svět. Největší změnou je skutečnost, že prostě jen jsem. 

Být tady a teď ovšem není žádná rezignace. Naopak. Musíte mít oči na šťopkách a zhluboka dýchat. Když si začnete všímat zdánlivě banálních věcí, když začnete dělat zdánlivě banální věci, začnou se dít věci, kterou jsou všechno jen ne banální. K loupání ořechů ze zahrady se připojila i má dcera, a prožily jsme ve svorném mlčení či brblání nad prázdnými skořápkami ty nejkrásnější chvíle za poslední roky. „Ještě pár týdnů lockdownu a začneme drát peří,“ podotkla dcera.

V kuchyni je teplo a z trouby voní koláč. Asi stárnu nebo jsem se opravdu změnila, ale najednou mi to připadá hrozně důležité.