Když mi dorazila pozvánka na svatbu Lamiho a Zuzi, cítila jsem se velmi výjimečně. Lami je nadaný mladý právník, se kterým jsem se poznala v práci a velmi jsem si ho oblíbila. Pokorný, pracovitý, s pochopením pro můj černý humor. Že mě pozval na svou svatbu, to mi vyrazilo dech, a moc mě to potěšilo. Ještě jsem si mohla vzít doprovod, svou dceru Marťu, která Lamiho také zná, a do třetice s námi jela moje kolegyně Jana.

Pozvání přišlo dva týdny před svatbou, což by se mohlo zdát zvláštní, jako že doplníme počet hostů po někom, kdo na poslední chvíli vypadl. Ovšem nic by se skutečnosti nemohlo vzdálit více. Šlo totiž o svatbu vietnamskou, na kterou se podle tradice zve schválně na poslední chvíli, aby nikdo nezapomněl přijít. Udělat si čas na svatbu přátel se považuje za samozřejmé. No tak jsme jely. Směr Viet Palace Brno.

Vítejte v jiném světě

Hned úvodem musím podotknout, že jsme se účastnily jen večerního svatebního programu. Kdy se konal samotný svatební obřad, to doteď nikdo z nás netuší. Už na pozvánkách byli snoubenci zachyceni na fotkách ve svatebním, a to hned v několika variantách svatebních šatů i fotogenického pozadí zalitého vodou a sluncem. Brali se už v létě? Nebo opravdu až dnes dopoledne? Záhadu přestáváme řešit v okamžiku, kdy vystoupáme po schodech ke vstupu do restaurace. Potřeseme si rukama s mnoha členy rodiny a ženichem, který nás obětavě zavede do hlubin vlastní restaurace a předá „usazovačům“.

Vstup do hlavního sálu byl impozantní. Nepřeháním. Jako by člověk prošel bránou do jiné dimenze. Ocitli jsme se v jiném státě, v jiném světě, a hlavně v jiné kultuře. Nekonečné řady stolů s nekonečnou řadou hostů. Poslední volná místa byla vepředu přímo před reproduktorem, jehož technické parametry byly všech směrech naddimenzovány. Při výkřiku svatebního moderátora, baviče a zpěváka do mikrofonu mě málem smetla ze židle tlaková vlna. Naštěstí můj výraz zahlédl jeden z usazovačů a přemístil nás o malý kousek dál, zády k reprákům. Seděly jsme my tři holky tělo na tělo s naprosto cizími lidmi, z nichž většina vůbec nemluvila česky. Většina vlastně nemluvila vůbec.

Svatební hosté

Když jsem se před mnoha lety vdávala já, na naší svatební hostině bylo 17 lidí. Proto jsem si neuměla ani v nejmenším představit svatbu, na kterou bylo pozváno 800 lidí a přišlo jich tisíc. Tak 980 z nich byli Vietnamci, a pak byly po sále velikosti hangáru rozesety malé ostrůvky Čechů. Lamiho spolužáci. Kamarádi. Zbytek byla rodina a hosté rodičů obou snoubenců. Stovky černých hlav za bílými stoly. A pak naše blond, rudá a hnědá.

Když všichni hosté při příchodu svatebčanů povstali, připomínalo to svým rozsahem atmosféru sjezdu čínské komunistické strany. Akorát tady bylo to nadšení nefalšované a dobrovolné a nebyl tady jediný Číňan ani komunista (doufám). Ano, mé přirovnání trochu pokulhává, ale šlo mi hlavně o to měřítko. Sám nejsi nic. Všichni tleskali, jásali a natáčeli průvod na telefony. Pak tady byla profi kamera. Cvakaly desítky obřích fotoaparátů. Vzduchem začaly létat konfety. Rodiče, prarodiče a sourozenci snoubenců si spolu s nimi stoupli na pódium. Promluvili otcové ženicha i nevěsty. Pak přicházeli další příbuzní, aby si užili chvíli slávy. Moderátor stále něco vtipně komentoval a hosté v sále se popadali za břicho. Následovaly nějaké rituály s krájením obřího dortu a naléváním šampaňského poskládaného do pyramidy. Opět potlesk a smích. Všechno bylo skvěle připravené, odmoderované, nafocené. Mělo to jedinou malinkatou vadu: bylo to všechno vietnamsky.

Velkolepá show

Seděli jsme v přední části sálu u pódia, takže jsme všechno měly z první ruky. Bohužel i prvního ucha. Vím, že se opakuju, ale připadala jsem si jako mnich z tibetského kláštera, který se nedopatřením ocitl na karnevalu v Rio de Janeiru. Malé děti, kterých bylo všude plno, nejevily nejmenší známky neklidu, ani těhotná žena naproti mně nevypadala, že by jí či dítěti hluk nějak vadil. Já jsem neslyšela ani vlastní dítě, které mi křičelo do ucha. Přísahám. Něco takového jsme nikdy nezažila. V kabelce jsem nahmatala další brufen.

Když promluvila jedna žena na pódiu česky, nastražily jsme bolavé uši. Prý je to dnes velký den. Snoubenci nedávají svůj slib jen sami sobě, ale i celé rodině a nám všem, kteří jsme přišli. Musíme to vědět a ze svatby si něco odnést. Znělo to nadějně. Takže se i my, česká minimenšina, dozvíme, o co vlastně jde? Měly jsme spoustu otázek. Bohužel, byla to poslední česká slova, která z pódia zazněla. Takže význam show na nasvětleném pódiu jsme si dedukovaly samy a moc nás to nakonec bavilo. Však to byla vietnamská svatba a ta spousta exotiky byla na místě.

Zpívalo se, pořád se zpívalo. Vietnamští zpěváci ve stříbrných košilích a nezbytných mokasínech, vietnamské umělkyně v lesklých šatech a s pronikavými hlasy. Pódium lemovala z obou stran obří projekční plátna, na kterých se promítaly fotky nevěsty a ženicha a také záběry z onoho utajeného svatebního obřadu. Jasně, najít místo na obřad pro nevěstu, ženicha a tisíc hostů, to by byl asi trochu oříšek. Ale o tu atmosféru obřadu jsme nakonec nepřišli.  Záběry snoubenců a rodičů při něčem, co bychom asi česky nazvali požehnáním, byly velmi dojemné i bez zvuku. Bylo naprosto zřejmé, že svatba je pro ně něco závazného, co je třeba brát vážně. Tato intimní chvilka promítaná v bouřícím sále na plátna jako ve Wembley byla paradoxně asi nejsilnějším zážitkem celého večera. Bylo to hluboce lidské, opravdové. Na rozdíl od toho maxidortu. Když jsem si ho šla vyfotit, zjistila jsem, že je to jen maketa. No jak by taky v tom kotli vydržel dort skutečný?

Dress code

Samozřejmě, že jsem celé dva týdny od pozvání do svatby řešila, co si mám obléct. Jak mi doporučil ženich, není vhodné přijít na cizí svatbu ve svatebních šatech, jinak je to prý vcelku jedno. Dokonce trochu ožil při představě, že přijedu ve valašském kroji, což byl jeden z mých šílených nápadů. Ještěže jsem tomu puzení překvapit několik set lidí najednou nepodlehla! V prvé řadě bych se v kroji nevešla do žádné řady ani na žádnou židli. Jsem prostorově výrazná i bez nabírané sukně a škrobených rukávců. V kroji bych zabrala dvě až tři místa pro jiné svatební hosty, kteří by skončili v předsíni, a navíc by to komicky vypadalo jen v případě, že by mi nad hlavou létal dron. Drobní vietnamští hosté totiž seděli na židličkách u nekonečně dlouhých stolů způsobně jako kuřátka pěkně jeden vedle druhého. Už tak jsem z malé židličky přetékala do stran a když jsem se ke stolu napasovala a zasunula, prakticky nebyla šance uniknout. Podívala jsem se na velký svícen s mnoha svíčkami, které hořely vedle květin se stuhami, a orosilo se mi čelo. Voda nikde. Jen vodka. Moc vodky.

Co měl kdo na sobě, to se ukázalo, až když od stolu vstal. Dokud hosté seděli, splývali mi všichni do jednoho obrazce, jako nekonečný odraz nekonečného množství zrcadel. Při defilé v davu na chodbách se dav rozpadal do jednotlivých modelů, od tradičního oděvu Vietnamu po tradiční oděv vietnamské tržnice. To nemyslím nijak urážlivě, naopak tady to bylo stylové. Nejvystajlovanější byli novomanželé, které nešlo přehlédnout. My šťastlivci z přední části sálu jsme je viděli chvíli i naživo. Ostatní se mohli dívat na obří projekční plátna, která nalevo promítala nevěstu a napravo ženicha v nadživotních velikostech, aby je viděli i lidé z druhého konce sálu.

Svatební menu

Musím se přiznat, že zatímco všichni se na jídlo strašně těšili, já jsem se dost bála. Toho, co nejím, je dlouhý seznam, v čele se syrovými rybami, mořskými plody a čímkoliv, co se drží talíře. I když má hlava je otevřená všemu novému, můj žaludek je prostě suchozemsky konzervativní. A nedá si říct. Svatební hostina byla vskutku opuletní a začala salátkem s krevetami. Snědla jsem pár kuliček hroznů a snažila se udržet křečovitý úsměv nad prázdnou miskou. Jídelní lístek byl ve vietnamštině, takže jsem nakonec snědla i jídla, která bych při znalosti menu patrně opět vynechala. Občas se mi někdo ze spolustolovníků snažil naznačit, co je hlavní ingrediencí nového pokrmu, ale nerozuměla jsem ani slovo. Takže jsem tu spoustu různého jídla začala ochutnávat. A udělala jsem dobře.

Jako venkovský prosťáček jsem bojovala nejen s tím, co jíst, ale hlavně jak to jíst. Všichni jsme měli k dispozici malinkou mističku na malinkém talířku, k tomu malou porcelánovou lžičku nebo dřevěné hůlky. Ostatně víc by se na stůl ani nevešlo. Vím, že milovníci sushi a další podivíni teď nevěřícně kroutí hlavou, že by někdo snad chtěl jíst asijská jídla příborem. Ale představte si, vy náfukové, že před vás položí tác s obrovským humrem. Aha?

Nakonec jsem všechny chody naservírovala, nakrájela a snědla tou lžičenkou. Zachránily mě hlavně polévky. Ta první byla zvláštní a chutnala mi. Ještě jsem si přidala. Pak mi Jana sdělila, že to byla polévka z úhoře. Zašimralo mě na čípku. V krku, samozřejmě. A pak se mi do hlavy začala vtírat představa prince Jiříka, který po úhoři rozuměl řeči zvířat. Na vietnamštinu tu ale nefungovalo. Vynikající byly malé válečky hovězího. Rýže. Kachna. Další rybí polévka s měsíčky rajčat. Rybí karbanátky. A pak ti obrovští červení humři, kteří přistávali na přeplněných stolech, až jim klepeta ťukala o talíř. Byla tam spousta skvělého červeného vína. A vodka. Moc vodky.

Setkání na chodbě

Nechaly jsme si s Marťou a Janou věci pod stolem a vyrazily jsme na chvíli se projít. No, projít. Nejprve se člověk musel prodrat uzounkými uličkami mezi stoly. Myslím, že jsem zadkem omráčila celou řadu těch, kteří nebyli dostatečně zasunuti. Moje dcera prý uklouzla a spadla, ale já jsem si ničeho nevšimla. Upřímně, nevšimla bych si, ani kdyby za mnou jela na velbloudovi. Razila jsem si cestu ven a rozhodně jsem se nehodlala ohlížet.

Ne že by na chodbách bylo méně lidí. Ale člověk aspoň mohl prohodit pár slov s těmi několika málo jedinci, které znal. Takže Kuba a Lenka a Karel a Lenka. Radost se potkat s milými lidmi. A pak přišel ženich. A naléval vodku. Moc vodky. Když jsme se vrátily ke svému stolu se zase trochu najíst, stůl už tam nebyl. Nebyly tam ani naši spolustolovníci. Personál sroloval papírové ubrusy do velkých rolí i se zbytky jídla a místo stolů vznikl provizorní taneční parket. Většina lidí po posledním chodu odešla. Na pódiu stáli v několika řadách mladíci ve vyšívaných mokasínech a košilích velikosti XS a tančili. A tak jsme taky tančili. A pili vodku. Moc vodky.

Zákon paradoxu

Stála jsem uprostřed parketu, barevná světla a diskokoule blikaly všude kolem, až by člověk skoro dostal epileptický záchvat. Hlasitá hudba. Alkohol. Cizí, nepochopitelný jazyk všude kolem. A já jsem si uvědomila, že mě úplně přestala bolet hlava. Zázrak! Bylo mi skvěle na těle i na duši. A noc byla ještě mladá…

Lami a Zuzi, ať je váš společný život stejně zázračný jako váš svatební večer.