Jak si představujete ideální lednový den? Já přesně tak, jak vypadal ten včerejší. Po promenádě kolem břehu Středozemního moře jsme nachodili 16 kilometrů. Slunce příjemně hřálo do zad a přes poledne to bylo na tričko. Nemusím se koupat ani ležet na lehátku a chytat bronz. Pouhá přítomnost moře, sluneční svit po celý den, vlahý mořský vzduch a spousta dobré kávy a jídla v rušných kavárničkách a restauracích přímo na břehu úplně stačí. Děkuju, děkuju, děkuju. Takto pro mne vypadá Ráj.

Aleš sice ráno ještě trochu truchlil, že výlet do Caesarey nebyl schopen logisticky zajistit tak, abych neremcala celou cestu, ale jinak to, myslím, nikomu nijak zvlášť nevadilo. Miluju historii i památky i starý Řím, ale ještě více miluju poznávání země pozorováním normálního života zdejších lidí. Pátek, minimálně od oběda, je v židovské zemi volno. A po západu slunce začíná šábes, který trvá až do sobotního večera. Takže když jsme po dlouhé snídani s vynikajícími vajíčky od Libušky a veškerým servisem od Milánka a Aleše (já jsem od kuropění psala zápisky, což je taky práce pro společnost, jen ji zřejmě uznají až po mé smrti) vyrazili na pláž, bylo už skoro poledne a všude byly mraky lidí. V první řadě musím konstatovat, že zdejší obyvatelé jsou neuvěřitelně krásní a téměř všichni sportují. Díky zdravé stravě jsou štíhlí, díky slunci se všichni usmívají a jsou moc příjemní. “Jediní oškliví a tlustí lidé jsme tu my a Rusové,” otevřel téma svým přímým a bezcitným způsobem Aleš. Tak jsme si dali smoothie v plážovém baru a po cestě vedle cyklostezky plné odhalených bříšek velikosti XS jsme mohli o své nedokonalosti dále přemýšlet.

 

Tel Aviv má skvělou infrastrukturu. Když postavili promenádu asi 8 km dlouhou od staré Jaffy až po starý přístav, mysleli na všechny. Takže svůj prostor mají pěší, zvláštní cyklostezku pro neuvěřitelně rychle jedoucí lidi na kolech, elektrokolech, koloběžkách, elekrokoloběžkách, skateboardech a elektroskateboardech, a ještě je všude kolem dost prostoru pro auta, venkovní posilovny, hřiště, posezení a venčení psů. Vedle sebe jsou – oficiálně – umístěny: duhová pláž pro gaye, pláž určená pro psy a jejich vodní hrátky a uzavřená pláž pro ortodoxní Židy. “Prostě liberální země,” shrnul to Aleš. A to jsme na Blízkém Východě. Pocit bezpečnosti a svobody je proto draze vykoupen a možná je jen iluzí, protože o ten kus Svaté země se stále bojuje.

Pro mne je historie státu Izrael přes všechnu snahu stále příliš komplikovaná k pochopení. Nechci se stavět na žádnou stranu, ale chci vědět víc. Proto jsme se vydali na prohlídku domu Davida Ben-Guriona, prvního izraelského premiéra. Jméno tohoto bojovníka, politika a zakladatele novodobé historie státu nese i letiště v Tel Avivu. Patrový domeček z roku 1931 hlídá ostraha, která nám s milým úsměvem odebere batohy, ale jinak je v domě klid a mír. Všechno je na svém místě tak, jako když zde Ben-Gurion se svou ženou a dcerami žil. Má to atmosféru, knihovna v prvním patře je fascinující. Zdi tří místností za sebou jsou obložené knihami, je jich tady asi dvacet tisíc. Tady se četly velké myšlenky a vznikaly nové. Exotické dary od světových státníků a hlavně černobílé fotografie známých osobností dokreslují, kdo v tomto nenápadném domku žil. Expozice je přístupná zdarma, mají tu anglického tištěného průvodce a v každé místnosti kamery, kdyby vás napadla nějaká nepřístojnost. Já bych jim tady rozhodně umyla okna, protože to od Ben Gurionovy smrti v roce 1973 nikdo neudělal. Zadním venkovním schodištěm jsme vešli do dvorku a snažili se vlézt i do přístavku se společenskou místností, kde se konají různé akce a setkání. Byli jsme zdvořile vykázáni. Ano, téměř každý v Tel Avivu mluví anglicky, pokud nemluví rusky. A u té jednoduché bílé vlajky s modrou hvězdou mi Aleš v dramatické hře světla a stínu pořídil novou fotografii. Už to není teta z Kyjeva, ale filmová hvězda. Golda Meirová, izraelská premiérka, se například v Kyjevě narodila a podle Aleše bych ji měla ztvárnit v nějakém filmu.

 

Líčení dosud vypadá jako taková klidná nuda, ale opak je pravdou. Vlastně se pořád smějeme. Libuška vypráví příhody ze svého života, většina z nich končí nějakým pádem, ať už fyzickým (včetně odřených prsou) nebo morálním (proč jsem si nevzala známého českého miliardáře – a fakt chyběl jen kousek). Do toho jsme blízko smrti přežráním. Ve starém přístavu jsme pozorovali letadla z Eilatu, která klesala na přistání do nedalekého letiště opravdu kousek nad našimi hlavami. A pak jsme snědli obří porci Shawarmy, což byly kuřecí nudličky na zelenině a velké pitě a ještě s přílohou. A pivem. S nafouklými břichy jsme pozorovali západ slunce, což je podívaná, která se neomrzí. Kýč podtrhly mraky racků, kteří se slétali za potravou v měnících se obrazcích. Fotila jsem s takovým zaujetím, že jsem nestačila úskočit před vlnou a jako Havel jsem skončila v přílivové vlně. Akorát že mě nikdo v tomto okamžiku nevyfotil, protože všichni se soustředili na ten zlatý kotouč mizející na obzoru.Libuška řekla své nejfrekventovanější slovo NÁDHERA asi po třitísící a opět měla pravdu. Pak v žebříčku následují fráze: Něco ti povím a Poslouchej. Také Miláčku jsem nikdy v životě tak často neslyšela, ale musím konstatovat, že už si zvykám.

 

Na večerní procházku do staré Jaffy se k nám přidal trenér parkurových koní Jirka, kterého si pozorní čtenáři pamatují z prvního dílu zápisků. Milánek mu sice tvrdil, že jdeme pěšky do Haify, což je asi o 70 km dále, ale ani to ho neodradilo. Nad hlavou nám svítil tenký srp měsíce, který ale nestál vertikálně jako u nás, ale hověl si v horizontální orientální poloze a měnil barvu až do oranžova. Jak Aleš zjistil, je to proto, že dráha měsíce se naklání směrem k rovníku a my jsme jen malý kousek od Obratníku Raka. Je tepleji než včera, ale i tak se večer vždycky ochladí. “Kdxž si zapneš bundu, bude ti tepleji,”snažím se poradit Libušce, jak se poměrně jednoduše zahřát. “Ale to mi nebudou vidět prsa,” kontruje se svým pronikavým smíchem Libuška a přidává další historku ze života. Nakonec si bundu zapne a je jí tepleji. Vyptáváme se Jirky na práci u koní a jeho povídání je moc zajímavé. Mě například zajímá, jestli zahraniční koně rozumějí českým povelům. Překvapivě ne. Ale intonace hlasu je prý ještě důležitější. Tak s tím jeho chraplákem se musí kobyly předhánět v poslušnosti.

 

Ve Svaté zemi se děje řada zázraků. V arabské Jaffě se náhle zjeví Ježíš, který nám uvaří fantastický mátový čaj přímo v konvici na svém kole. Na zadním nosiči má oheň a všude košíky s bylinkami, které hází do ohně i do vroucí vody. Mladý muž je milý a opravdu vypadá jako Ježíš a opravdu se narodil v Nazaretu. Tohle nevymyslíte. Rozdal své zázračné čaje a s otevřeným ohněm za zadkem odjel na kole do dáli. Plánujeme s Jirkou i společný výlet do Jeruzaléma, kde prý má kamaráda,co prodává kabelky z velbloudí srsti a mohl by nás pozvat na oběd. “Nesnáším lidi, co zabíjejí zvířata,” rozčílí se Libuška. Snažím se ji uklidnit a dávám jí další nevyžádanou radu: “Pokud nás někdo pozve na oběd, je vhodné mlčet nebo poděkovat.” Smějeme se celou cestu domů.

 

Dojde však ještě k jedné dramatické akci. Musíme s Libuškou na záchod. Naléhavě. Veřejné toalety ale zavírají v 16.40, an, takto je to na ceduli. Za mříží toalet stojí člověk, kterého tam někdo zamkl. Nekřičí o pomoc, nevolám na kolemjdoucí, jen stojí a zírá přes mříže.Je to bizarní. Aleš se ho snaží vyzpovídat a zaparkovat pomoc v restauraci naproti, ale mají už zavřeno a toaletní vězeň nikoho nezajímá. Utíkáme s Libuškou do tmy dozadu za toalety a prosíme kluky, aby poutali pozornost jinam. Než se vrátíme, Aleš stihne zastavit policejní hlídku, dovézt ji až v uvězněnému muži a zajistit jeho vysvobození. !Přispěl jsem k lešímu fungování této země,” je sám se sebou spokojen. Lepší tečku vyprávění už nenajdu. Tak zase zítra!