S trochou nadsázky bych mohla naši expedici přejmenovat na Blízký Záchod. Pestrá strava a dlouhé vycházky dělají s našimi střevy své. Tedy s mými střevy ne, jsem ve svém obvyklém módu zvaném březí gepardice. Kromě toho, jak nafoukle se cítím, se mé sebevědomí neustále snaží zašlapat do země Aleš. Celý den mě oslovoval Goldo podle té izraelské premiérky, kterou obdivuje. Byla to skutečně výjimečná žena, podle Ben Guriona “jediný muž ve vládě”, což odpovídalo nejen jejímu rozhodování a politické kariéře, ale také fyzické podobě. Nakonec jsem se rozčílila, neboť Aleš podpořil své popichování i sérií mých dalších fotek, pořízených potají, které by slabším jedincům stačily jako důvod k sebevraždě. Já jsem silná žena, hotová Golda, tak jsem ho donutila je vymazat. Po tomto ranním incidentu jsem konečně našla klid k obdivování staveb stylu Bauhaus, kterými je Tel Aviv proslulý. Podívali jsme se i do interiéru hotelu Cinema, kde by se z fleku mohly natáčet další epizody Hercula Poirota. Oblé bílé výškové domy s ladnými křivkami na slunci svítily v celé své kráse, zvláště ty opravené. Ve městě se pořád staví a opravuje a je to opravdu znát.

Jak by řekla (a taky řekla) Libuška, je to nádhera. Venku je na slunci 32 stupňů, což je neuvěřitelné, i když ve stínu je chladněji a po západu slunce se ochladí ještě citelněji. Někdy je tu taková zima, že si musíme zapnout bundičku. Jak budeme vyhrabávat v Katovicích auto ze sněhu, to si zatím nedokážeme raději ani představit, protože při 15 stupních nad nulou projevujeme obavy o své zdraví a často se musíme uchýlit před zimou do nějaké restaurace. Protože ale máme zájem také na vylepšování svého intelektuálního potenciálu, jdeme dnes do Galerie moderního umění. Je to moc příjemná procházka městem, které má v sobotu neděli, neboť zítra se už lidé zase vracejí do práce. Všichni jsou venku na ulici s dětmi, psy, přáteli i rodinou. Rotchildovou a Ben Gurionovou třídou vedou alejemi uprostřed ulice stezky pro pěší a cyklisty, jsou tu hřiště pro děti a tráva, na kterou si můžete lehnout, a lavičky se stolky, na kterých si v klidu sníte sendvič a poklábosíte s kamarády.

V Tel Avivu je opravdu velké množství psů, kteří ale na rozdíl od koček volně nepobíhají a většinu hovínek majitelé posbírají. Jak nám prozradil Jirka, velká spousta toulavých koček má tady uříznutý kousek ucha. Zdánlivá brutalita je naopak velmi chytrým řešením, jak zabránit přemnožení toulavých koček, aniž byste jim ublížili. Podle státního rozhodnutí jsou kočky odchyceny na ulici, vykastrovány a v narkóze se jim ufikne kousek ucha. Tak na první pohled poznáte, že jde o kočku kastrovanou, která vám nebude dělat starosti se svými nechtěným potomky. Kromě systému hospodaření s vodou a skvělých navigačních systémů je tohle další věc, kterou by se měl svět od Izraele naučit.

Dali jsme si brunch v moc příjemné kavárně na ulici. Vejce Benedikt s avokádem na toastu a zeleninovým salátkem vám opravdu spraví náladu. Mohlo být ještě lépe, kdyby v české ambasádě poslouchali halasení pod okny. Ale nikdo od Stropnických nám neotevřel a nepozval nás na oběd, tak jsme museli jít dál. Pocit otloukánka ve mne znovu otevřel Milánek. Jen jsem konstatovala, že bych elektrickou koloběžku doma neužila, protože by mě řidiči zabili už v první vesnici cestou do práce. “Jak myslíš na smrt, jsi stará!” A mám to.

Galerie má otevřeno i v sobotu a nabízí sbírky různých osobností a mecenášů. Nevím, jak to máte s výtvarným uměním vy, ale já jsem schopna pojmout jen omezené množství vjemů. Poté u mne dochází k syndromu vatikánských muzeí, tedy čirému zoufalství z krásy, kterou už nedokážu vnímat ani vstřebat. Týká se to jen galerií a muzeí, u knih a vážné hudby je to opačně. Tam nevím, kdy přestat. Teda pokud se nehraje industriální tvorba Prokofjeva nebo Leoš Janáček. I tam mám své limity. Každopádně když jsem zjistila, že galerie se rozkládá ve dvou pavilonech o mnoha podlažích, zašeptala jsem Libušce: Moře je moře. Snad se mi tu bude aspoň jeden obraz líbit. A taky že jo.

Jako když listujete encyklopedií nejslavnějších malířů. Picasso, Monet, Dalí, Renoir, van Gogh. Prostě nádhera, miláčku. Jenže pak došlo na další umělce a jejich moderní tvorbu, třeba plyšový modrý overal pohozený na zábradlí, ze kterého se valil dým a divné zvuky. Myslela jsem na paní, která seděla celý den na židli opodál a hlídala, aby se k té instalaci nikdo nepřiblížil a neodhalil, odkud kouř vane. Měla poněkud zoufalý výraz ve tváři, stejně jako její kolegové u projekce krátkého filmu o ušlapání muže na schodišti nebo hlídač v sále, kde byly dřevěné krabice oblečené do dámských kalhotek. Umění má provokovat a probouzet naši fantazii. Tady se to povedlo vrchovaně. Na závěr jsme se projeli po jezdících schodech dolů do sklepa, kde nás chtěl Aleš vzít na kafe, ale já jsem odmítala strávit v betonové kobce jedinou minutu navíc, když venku ještě svítilo slunce, takže jsme jeli zase nahoru. Umění je krásná věc, ale nesmí se to přehánět.

Dnes jsme paradoxně nachodili nejméně kilometrů (přesně 14 724 kroků), ale všechno nás bolí. Libušku záda, Aleše sedací nerv a mě kolena. Milánka, zoceleného běháním a posilovnou, nebolí nic. Na světě prostě není žádná spravedlnost. Já své tělo šetřím, jak můžu, a ono se mi takto odvděčuje. Ovšem za tři dny jsme nachodili přes 40 kilometrů na čerstvém přímořského vzduchu, takže nádhera, miláčku! Zítra ráno balíme své batůžky a vyrážíme směr Jeruzalém. Protože bude neděle a chceme do kostela a na nejlepší kávu na Křížové cestě. Poslední noc v Tel Avivu slavíme skleničkou vína (Aleš a já) a smoothie (Milánek a Libuška) v plážovém baru. Moře tu bude, i když my už se budeme doma zase brodit tím bílým svinstvem.Tak ještě jedna noc a jeden den v teple. Dobrou!