Dobré ráno, Barčo! Ozvalo se dnes z ložnice kluků tónem, který připomínal Trautenberka z Krkonošských pohádek. Takže jsem pochopila, že mám službu v kuchyni a pomohla jsem nachystat snídani. U stolu pořád někdo chyběl. Napřed se Milánek sprchoval tak dlouho, jako Bobby v legendárním seriálu Dallas. Pak zase Libuška odešla do svého fotelu u okna kouřit něco jako elektronickou cigaretu, ale prý je to ještě něco fajnovějšího. Prostě pořád se někdo někam přesouval a uklízel a balil, protože nastal ten smutný okamžik, kdy jsme museli opustit náš krásný byteček. Aleš ještě po mně uklidil znovu celou kuchyň, protože já jsem praktická žena a on je pedant, a už jsme mohli jít.

Z Tel Avivu do Jeruzaléma jsme jeli vlakem, neboť někteří jedinci milují železnici a tato trať je fakt zbrusu nová. Je v provozu teprve od září 2018. Na vlakové nádraží jsme tentokrát nešli pěšky, protože batohy nabraly hmotnosti a objemu, zvláště ten můj, a ono to teda není úplně blízko. Zastávka veřejné autobusové dopravy byla podle Googlu hned naproti našeho domu. Ve skutečnosti tam byly zastávky hned tři, což nás zmátlo. Čísla spojů nesouhlasila a zbytek informací byl jen v hebrejštině, včetně jízdních řádů. Nakonec nám jedna dívka čekající na zastávce řekla anglicky, že následující bus opravdu jede na stanici ha-Šalom, a zavolala si taxíka. Tak jsme teda nasedli, kluci koupili u řidiče jízdenky za všechny prachy, co jsme měli v drobných, a jelo se. Hlášení stanic znělo asi takto: Cham. Šiši miše puš. Naštěstí je nádraží u kulaté výškové budovy, kterou nejde přehlédnout, takže jsme to našli. Prošli jsme nákupním centrem a bezpečnostní kontrolou včetně rentgenu zavazadel a bránou. Je to sice pruda, frontu zdržují nepřipravení turisté, kteří pořád pípají, ale je to pro naši bezpečnost, takže jsme rádi, že na nádraží nikdo s rybičkou v kapse neprojde. Jak se ukáže, zbraní je tu více než na přehlídce NATO, ale jsou ve správných rukou.

Neděle je v Izraeli naše pondělí, běžný pracovní den, všude mraky lidí a zejména mladých lidí v uniformách. Začíná nějaký další běh vojenského výcviku. Po ukončení střední školy jdou studenti povinně do armády, dívky na dva roky a kluci na tři. Poté jsou ještě v záloze, ale většinou další rok cestují po světě, a teprve potom jdou na univerzity. To je taková zkrácená varianta. Ve skutečnosti je to samozřejmě složitý systém plný výjimek. Národní vojenská služba je povinná pro židovské muže (kromě ultraortodoxních) a židovské ženy starší osmnácti let. Arabové na vojnu nemusí. Výcvik se podobá spíše školení na vojenských základnách, po několika měsících chodí vojáci a vojačky normálně na noc domů, zatímco přes den se učí odhalit a zlikvidovat nepřítele doslova všemi způsoby. Instagramová stránka #HotIsraeliArmyGirls odrovná každého.

Proto si Izraelci vědí rady ve většině situací, na rozdíl od nás, demokracií ukolébaných Evropanů. Proto se i vedle vojáka s nejmodernější verzí nějaké dlouhé zbraně cítím bezpečně. Jen mě trochu mate, že ten voják vypadá jako africký závodník v běhu na 10 km přes překážky. Tohle že je Žid? Naštěstí mám po ruce Aleše, který ví všechno. Ihned mi našel informace o Operaci Šalamoun, při které v roce 1991 přepravila izraelská armáda leteckým mostem z Etiopie do Izraele přes 14 tisíc etiopských Židů. Schválně si to najděte, některým informacím neuvěříte. Třeba rekordu v počtu lidí v jednom letadle.

Když se vysvětlilo, proč je Afričan v uniformě izraelské armády, přišla chvíle pro Libušku. Na nacpaném peróně jsme nemohli najít správný vlak, neboť jezdily jinak kvůli zpoždění. Libuška se rozhodla pomoci a chtěla se zeptat, jak se dostane do Jerevanu. „Do Jerevanu?“, zeptala jsem se překvapeně. „Teda do Izraele,“ zasmála se Libuška. Do třetice jsme se shodly na tom, že jedeme do Jeruzaléma a že bude lepší, když se nebude do hledání vlaku aktivně zapojovat. I tak to byla nádhera a byla šťastná, že je tady s námi. No není to super mít s sebou takového člověka?

Výstavbu nové železnice mezi letištěm Ben Gurion a Jeruzalémem provázely snad všechny komplikace, které si umíte představit, i řada nepředstavitelných. Trvala asi 17 let. Kousek trati vede po Západním břehu Jordánu, což je pro mnohé země světa okupované území. Každopádně, měli jsme možnost nové spojení vyzkoušet. Trať o délce 56 km jsme ujeli za půlhodinku, zatímco autem to trvá asi hodinu a čtvrt. Aleš chtěl všechno vidět a pozorovat z okna, akorát že většina trati vede tunelem. Mě to dost pobavilo, protože kvůli výhledům z vlaku chtěl jet za denního světla.

Na nádraží s názvem ירושלים – יצחק נבון‎‎ jsme vystoupili hluboko pod zemí a při jízdě mnoha eskalátory jsme obdivovali skleněnou a prostorově velkorysou novou nádražní budovu vedle autobusového nádraží. Batohy jsme nechali ve skříňce a Milánek dal vědět Jirkovi, který z Tel Avivu dorazil autem (a mohl nás jednoduše nabrat po cestě, což by ale byla mnohem větší nuda v mnohem kratším čase) a čekal nás u „velbloudáře“. Abychom si odškrtli další položku veřejné dopravy, jeli jsme do Starého města pár stanic tramvají. A pak už pěšky bránou do Starého města. Jsme tady. V pupku světa všech věřících.

Cestou po Via Dolorosa, tedy po Křížové cestě, dnes lemované stánky tržiště, vzpomínám na loňskou cestu. S berlemi, se zlomenou nohou v rekonvalescenci a kolenem velikosti fotbalového míče, jsem se tady plazila z posledních sil po staré, prošlapané a mokré dlažbě a chápala jsem Ježíšovo utrpení. Dnes skáču jako srna a káva z džezvy v naší oblíbené kavárně mi náladu ještě vylepší.

Před prohlídkou Chrámu Božího hrobu jdeme za Jirkou k velbloudářovi, což je palestinský obchodník s brašnami z velbloudí kůže. Je to moc sympatický chlapík, a navíc má vkus, protože za mne nabídne 200 velbloudů. Společně si představíme, jak před naším zastaví karavana náklaďáků a předá mému muži 200 hrbáčů, a máme zase o smích postaráno. Zaid prodává ve svém krámku už 40 let a převzal ho po svém otci, který tu strávil 60 let života. Že je moc dobrá partie, pochopíme z jeho pragmatických počtů. Plácek koupil tatínek za 100 dolarů a dnes má cenu milionu dolarů. Je svobodný a jeho nejlepší přítelkyní je prý karta VISA. Každopádně jedna „dukátová buchtička“ ze Sao Paula po něm prahne a v mobilu nám ukazuje její fotografie. Z té v plavkách pochopíme, že se k bezzubému Zaidovi bude hodit lépe než já. Arabská káva je opět vynikající a díky svým krásným očím ještě získám neuvěřitelnou slevu na největší brašnu, kterou tady prodává. Ještě nevím, kam se s ní vydám, každopádně je krásná, obrovská a zůstane po mně jako hlavní dědictví (spolu s tisíci knih vyjma vkladních). To budou mít doma radost!

Aleš ví všechno o politice, dopravě, tajných operacích Mosadu a vyřeší prakticky každý problém, který se objeví. Milánek je zase specialistou na umění a historii, takže při prohlídce starého Jeruzaléma ani nepotřebujeme průvodce. Je to pořád stejně silné jako před dvěma lety, kdy jsem vešla do Chrámu božího hrobu poprvé. Dnes má svou premiéru Libuška a stejně jako já se při čekání na Golgotě málem vyvrátí. Chrám totiž stojí na místě Ježíšova ukřižování, zmrtvýchvstání i balzamování a je to skutečný svatostánek. Nedá se to popsat slovy, musíte to zažít. A pokud možno se nezbláznit.

U Zdi nářků máme s Jirkou připravené papírky se svým přáním. Kluci musí nalevo a nasadí si na hlavu jarmulky, protože prostor před Zdí nářků je považován za synagogu. My s Libuškou jdeme vpravo do části určené ženám. Zasouvám své přání do pukliny v posvátné stěně Chrámu, který už dávno nestojí, ale v myslích Židů zůstává jako místo nejcennější.

Fotku izraelských vojáků opírajících se o Zeď nářků po vítězném dobytí Jeruzaléma v šestidenní válce už nepřekonáme, ale stejně si pořizujeme společnou fotku. Ještě procházka fotogenickým městem s obrovskou atmosférou a křehkou rovnováhou příměří, a už jsme zase u velbloudáře.

Zve nás na oběd, sestávající z hummusu, salátu, arabského chleba nahřívaného na nástavci lihového vařiče a naložené zeleniny. Bože, děkuju! To je mana nebeská. Libuška opět zpestří líné odpoledne několika zápichy ve své oblíbené italštině, angličtině i češtině. Pomůže Zaidovi prodat další kabelku nebohé turistce a díky své otevřenosti, povahové i fyzické, se stává oblíbenkyní mužů ze všech stánků v okolí. Každopádně každý jí hádá o dvacet let méně, což ji rozveselí a ona pak rozveselí nás. Čím přesně, to se dá těžko popsat. „Kdyby Libuška neexistovala, museli bychom si ji vymyslet,“ shrne to Aleš. Na závěr popíjíme černý čaj s čerstvou mátou a lžičkou cukru. Do krámku přijde nějaký člověk, rozloží si tam modlitební kobereček a padne čelem k zemi. Připadám si jako voyer. Raději se rychle rozloučíme a už uháníme Jirkovým autem nahoru na Olivetskou horu.

Slunce je těsně před zapadnutím a na obzoru je opar. Přesto je výhled na Chrámovou horu se zlatou kopulí mešity v dáli a tisíci židovskými náhrobky pod námi fascinující. Podle Libušky tomu chybí nějaké květiny. Jestli to někdo z mrtvých pod náma slyšel, možná vstane z hrobu dříve, než přijde Mesiáš a provede do Zlatou branou do města.

Je to zábavné, stejně jako jízda křivolakou úzkou uličkou do prudkého kopce a pak zpět. Místy je to o plechy, ale naštěstí do protivky nikoho nepotkáme. Další stovky fotek, které nikdy nikdo neuvidí, jsou docvakány. Padá tma a trochu smutku, protože teď nás už čeká jen cesta na letiště.

Zvládli jsme bezpečnostní pohovor a ultimátní velikost palubních zavazadel, kterou jsem já překročila i díky obří brašně v další tašce. Letadlo však mělo zpoždění a nikdo moc neřešil, co kdo nese s sebou. Na problémy jsou tady specialisty ortodoxní Židé, patrně charedim, nejvíc neukáznění pasažéři světa. Neposlouchají letušky, vstávají při startu letadla a neustále se rojí v uličce sem a tam. Patroně proto, že nejvyšší pozemskou autoritou pro charedim není stát, nýbrž rabín. Ten s náma neletí, takže si po hodině boje s černými zadky ve svém obličeji přesedám dozadu za klukama. Tolerance musí být oboustranná, jinak nemá smysl. Škoda, že Libuška spí. Možná by si s těmi neukázněnými muži s pejzami poradila lépe než rabín a každopádně lépe než polský palubní personál.

Jsme skoro doma. V Katovicích je strašná zima, pod nohama led a závěje, ale nás ještě stále hřeje slunce v duši. Jak by řekla Libuška: Byla to nádhera a jsem hrozně šťastná, že jsem tam s váma mohla být.

Shalom!