Pár slov o mé knize, kterou jsem nenapsala

Představte si, že by se vám někdo prohrabal v hlavě a odnesl si z ní některé vaše myšlenky. A vložil je do své knihy. Vy si pak při čtení té cizí knížky kladete řečnickou otázku: Jak je toto možné? Hrdinka románu Teorie podivnosti se ve snech cítí napojena na kolektivní vědomí, z něhož vyzobává a posléze prostřednictvím bývalého přítele i zpeněžuje nejbláznivější nápady. Já mám zase dojem, že autorka románu Pavla Horáková se mnou sdílí stejný myšlenkový icloud.

Nepíšu recenze ani kritiky, vlastně nepíšu mimo pracovní povinnosti skoro vůbec. A to je ten hlavní důvod, proč je pod Teorií podivnosti podepsána Pavla a ne já.

Přesto cítím jakousi potřebu napsat o knize pár řádek a třeba přivést k její četbě aspoň několik nových čtenářů. Je to tak malinko i „moje“ kniha. Přestože jsem ji nenapsala.

Přitom tak rozdílné ženy jako jsme my dvě, aby člověk pohledal. Myslím, že kdyby mě Pavla Horáková na ulici potkala, nedostala bych se v hodnotící tabulce sympatií její hrdinky Ady nad pětku. Klenutost mé lebky zakrývá neposlušná rezavá kštice a lícní kosti zase baculaté tváře. Jsem, nebo se tak aspoň často cítím, jako neviditelná. Už třicet let žiju spokojeně s jedním mužem, a to v malém moravském městě. A přesto, možná právě proto, mě se svobodnou pražskou intelektuální krasavicí zjevně něco spojuje.

Podobný otevřený pohled na svět. Pozorovací talent. Schopnost myslet v obrazech a kombinovat zdánlivě nekombinovatelné žánry, myšlenky, hrdiny, příběhy. Jen to výsledné zpracování téhož má úplně rozdílnou podobu, než kdybych naše společné složky na hardisku použila já, člověk neukázněný, živelný, spontánní, emocionálně nestabilní a ve svém literárním projevu naléhavý.

Autorka píše stejně kultivovaně a spořádaně jako kultivovaně a spořádaně vypadá na svém portrétu na přebalu knihy. Všechno je na svém místě, pod dokonalým povrchem však není nic sterilního a předvídatelného. Naopak, dějí se tu podivnosti a synchronicity, a příběh se občas rozpadá pod rukama jako obraz na vodní hladině, aby se za chvíli, až hozený kámen spadne ke dnu a hladina se uzavře ve své zrcadlové dokonalosti, ukázal na druhém břehu.

Ukázněnost a intelekt projektuje Pavla i do své hrdinky Ady, humor včetně fekálního má akademický závoj cudnosti a vědeckého podloží. Forma je dokonalá.

Růžový přebal se žlutým písmem velkým tak, že jsem anotaci na zadní straně přečetla i bez brýlí. Žádné papírové přebaly, které se trhají a ztrácejí, jen praktická záložka. Kniha je přehledně řazená do kapitol, které ocení každý usínající čtenář. I když, přiznávám, tuto knihu jsem přečetla na dva zátahy bez usnutí. Můžu napsat ještě něco více doporučujícího?

Záměrně se vyhýbám obsahu a rozboru knihy. Každý si totiž může příběh vědkyně Ady a její cestu ke svobodě fyzické i mentální vykládat po svém. Kritici jsou z ní nadšeni, ale není to kniha pro každého. Není to spotřební zboží, které na jeden zátah zhltnete a vyhodíte. Vyžaduje interakci. Fantazii. Schopnost vnímat krásu českého jazyka a odhalovat vtípky skryté mezi řádky a odkazy. Proto Teorie podivnosti asi nikdy nebude vévodit žebříčku bestsellerů, jako marketingové desítkové shity jiných autorek. Tohle je krásná bristolská trojka, která vám udělá krásný den. A pokud nevíte, o co jde, budete si knihu muset přečíst. Tedy, pokud zrovna nežijete na Šumpersku, kde by mohlo koupi knihy zhatit samovznícení knihkupectví poté, co by vlasatí bezdomovci zmizeli v časové štěrbině a změnili se z částic na vlny.