Jana LeBlanc – Moje bejby Amerika

Začnu asi pěkně zostra. Nic mě totiž nevytočí víc, než když otevřu novou knihu v 1. vydání a ještě než se dostanu k prvním řádkům textu, vyskočí na mě „doporučení a názory“ mnoha slavných a známých osobností. Všichni knihu četli dříve než my? A opravdu pro všechny byla takovým zjevením? Chápu pravidla marketingu celkem dobře, ale je opravdu nutné cpát čtenáři chvalozpěvy na knihu v takové formě a takovém rozsahu?

Vzbuzuje to ve mně řadu otázek už předem. Když se ta kniha líbila Martině Formanové, a mně se líbit nebude, znamená to, že jsem blbka? Když se u knížky Rostya Gordon Smith chechtala a řvala: Ano, přesně tak!, zatímco já se jen dvakrát pousměju, jsem natvrdlá? Je fajn si přečíst vzadu na obálce pár slov o knížce a třeba i osobní doporučení. Ale toliko nadšených reakcí na knihu vepředu vzadu bych čekala spíše v sekci Osobní rozvoj, kde si píšou své „amazing“ autoři navzájem, aby si dodali důvěryhodnosti. Janina knížka nic takového nepotřebuje.

Je to příběh, který se už mockrát odehrál. Holka z Moravy se v Praze zamiluje a odjede za láskou přes oceán. Není sužována existenčními starostmi, přesto je zabydlování ve Washingtonu spojeno s řadou výzev a menších válek: s okolním světem, zvědavými lidmi, manželovými názory a potřebami. A nejvíc se pere Jana sama se sebou. Každou další zkušeností a překonanou pochybností je Jana i její knížka lepší a otevřenější.

Postřehy ze života v Americe psala Jana na svém blogu www.comiudelaloradost.cz a přispívala i do lifestylových časopisů. Právě na vložených příspěvcích z časopisu Glanc je asi nejvíc vidět, že knížka je jejich rozšířeným pokračováním. Žádné velké překvapení se nekoná. Jak mi jednou napsala jedna šéfredaktorka, když odmítla můj koncept „zoufalcových příspěvků“ určených inteligentním ženám, které jsou již poněkud znuděny totožnými návody na dokonalý život a dokonalými postavami na fotografiích prakticky v každém vydání, tyto časopisy chtějí být svým čtenářkám „dobrými kamarádkami“. Janu musí všechny šéfredaktorky milovat.

Nemyslím to vůbec ve zlém. Jana prostě v životě hledá a zjevně umí najít balanc mezi snahou zavděčit se všem a snahou prosadit si svůj názor, i když třeba docházejí anglická slova nebo argumenty na svou obhajobu. Když nenajde slova v hádce, začne mrkat a skrývat závoj slziček. V psaní si může všechno sesumírovat podle sebe v klidu, aniž by musela čelit nečekané interakci s okolím. Její postřehy nejsou rozhodně povrchní, pro mne jsou někdy až překvapivě otevřené a upřímné. Za tu odvahu jí tleskám. Jako ta dobrá kamarádka se dělí o své zkušenosti z kulturního šoku, životních změn, nepochopitelných tradic i o své vlastní úvahy o životě v cizí zemi. Vyprávění plyne nekonfliktně, uhlazeně a občas jsem narazila i na záblesky skvělého humoru. Kéž by ho bylo v knize více. Protože humor dává člověku nadhled a čtenáři chuť se ke knize ještě někdy vrátit.

Nevím, nakolik je Janina zkušenost přenosná. Chápu nostalgii čtenářek, které podobné situace v kavárně, u lékaře, u tchyně za oceánem zažily na vlastní kůži. Je to příběh odvahy i pochybností, který může také mnohé ženy a muže, kteří se ke stěhování do neznámých krajin teprve chystají, inspirovat a povzbudit. Že by to byl „Sex ve městě“, slibovaný na přebalu knihy, tak to teda opravdu není. Není to ani Vejce a já. Není to nic, co už vzniklo. Jana si v duchu motta v úvodu napsala svou knihu sama. Takovou, jakou si chtěla přečíst. Takovou, jakou je jen ona sama. Knihu bez ostrých rohů (obrazně i doslovně), kterou nikoho nezraníte.

Mě osobně Washington tak trochu nudil a ani po přečtení knihy Moje bejby Amerika jsem názor nezměnila. Ostatně, ani Jana už tam nebydlí. Následovala svého muže do Turecka. Moc jí přeju, aby její další kniha o životě v zemi půlměsíce měla více zdejšího temperamentu a méně slz za řasami.