Nevím, jakou máte zkušenost s naštvanými, přetaženými, nemyslícími lidmi, ale já je vidím letos úplně všude. Místo hlavy mají papiňák, který se chystá explodovat. Stačí jedna věta, minuta čekání navíc nebo prostý fakt, že se jim připletete do cesty. A bum!

Václav Havel mluvil kdysi o blbé náladě, ale tohle je mnohem vyšší a agresivnější úroveň. Neustálý příval nepříjemných a špatných zpráv ze společnosti, politiky, ekonomiky je jako protržená hráz. K tomu vedro. Obavy o budoucnost. Inflace a zdražování. A lidem praskají nervy nejen v soukromí, ale i na veřejnosti. Každý řeší především sám sebe. Každý se cítí pod tlakem, v ohrožení.

A pojistné ventily létají vzduchem a pokud včas neuhnete nebo neutečete, dostanete přímý zásah z metra mezi světla.

Já papiňák nemám. Vlastně mám, ale už léta v něm nevařím. A konfliktům se vyhýbám, seč mi síly stačí. Já v tomhle nejedu. Utíkám z bojiště ještě před začátkem války. Když mě někdo hodlá srazit ve dveřích, uhýbám a přeji hezký den. Když jen zírám, co politici vypouštějí z pusy za blbosti, nerozčiluju se. To oni si nabíhají na vidle, ne já. Když na mě jedna paní půl hodiny křičí do telefonu, i když jsem nic neprovedla, požádám ji, aby mi zavolala, až se uklidní, a zavěsím. Srdce mi buší, ale déle už na sebe řvát nenechám.

Myslím, že většinu soubojů vyhraje ten, kdo nebojuje. Kdo dá uřvanému děcku lízátko před obědem.

Pokud nejde o život, o rodinu či vlast, prostě o základní hodnoty, je útěk z boje jasnou výhrou. Protože je tak snadné zvýšit hlas a ulevit si: Co na mě řveš, ty krávo nebeská? Protože je tak lákavé se hádat, když víte, že máte pravdu. Protože máte právo se nenechat ve frontě na letišti předběhnout, obsadit lepší místa, vyzrát nad druhými svým důvtipem i lstí. Ale pochybuju, že se budete dlouhodobě cítit výrazně lépe.

Po každém dílčím vítězství přijdou další souboje, hádky, konflikty. A zatímco se necháváme unášet svým hněvem a zlostí nad těmi pitomci všude kolem, život nám plyne a nenávratně mizí v minulosti.

Když někdo křičí více než ostatní, obvykle to nebývá ten nejchytřejší člověk v místnosti.

To víte, že se taky občas vytočím. Že má chuť prásknout dveřma. Dát najevo svou převahu, fyzickou i intelektuální. Prostě soupeře ponížit, znemožnit, rozdrtit a odcházet z ringu s krvavýma rukama nad hlavou. Ale už vím, že ty utržené rány nejvíc bolí na druhý den ráno, až opadne adrenalin. Tak jsem se rozhodla nebojovat. Pasivita dokáže být také hodně agresivní, proto jsem raději aktivní. Prostě nohy na ramena a rychle pryč! Kdo před vlastním doutnajícím Egem uteče, vyhraje.