Jesús Maestro

Ve Španělsku se hlásí ke katolické víře skoro 70 procent obyvatelstva. Proto taky těžko najít město bez kostela a Torrevieja není výjimkou. Hned první neděli pobytu jsme se vydali celá rodina na mši do kostela nad pobřežní promenádou. Chtěli jsme jen nakouknout, ale zůstali jsme dobrovolně až do konce. Vlastně jsme zažili něco nezapomenutelného.

Bílá nevšední novostavba z roku 2007 je zajímavá už zvenčí. Čistá, radostná, se třemi velkými dveřmi po stranách, otevřenými dokořán. Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, La Iglesia del Sagrado Corazón de Jesús, kterému místní říkají La Ermita. Na rozdíl od starých kostelů má jen jednu loď, ovšem působivě vysokou, s několika bočními kaplemi. Vůbec to nepřipomíná kostel, zezadu na oltář ani nevidíme, spíše je to kulturní sál. A je úplně plný. Od nejmenších dětí v kočárcích po staříčky, kteří přicházejí podpíráni svými bližními.

Sedíme v poslední lavici na průvanu, který je v tom horku moc příjemný.

Moře je blízko a ve vzduchu je to znát. Obrázky křížové cesty jsou v této sluncem zalité části kostela úplně vybledlé.

Ti, co přijdou po nás, si berou skládací židle a sedají si, kde chtějí. Vzduch proudí a lidé taky volně proudí třemi vchody jako řeky, které se uvnitř kostela slévají do moře. Kněží nejsou vůbec nevrlí, naopak. Mají mikroporty a žádný pláč, bouchání židlí ani jiný hluk jim nevadí.

Nejprve se jáhen ubezpečuje, že všichni znají slova a melodii, protože tato mše se bez zpěvů neobejde. Nacvičujeme společně dříve, než se začne naostro. Zpíváme a taky tleskáme do rytmu. Já teda zvládám jen melodii a občas chytnu nějaké slovo. Pak vejde hlavní celebrant a ovládne prostor. Tento kněz byl pro svou práci zrozen. Má zvučný a příjemný hlas, při kázání chodí mezi lidmi, hlavně dětmi, a komunikuje s nimi. Nikdo se nebojí odpovídat, každý je pochválen. Nerozumím ani slovu, ale rozumím všemu dokonale, rozumíte mi?

Výraz zpívaná mše nabírá na tomto místě zcela nový význam. Když se shůry od varhan ozve první hlas, kněz se přidá čistým dvojhlasem. A celý kostel zpívá s nimi.

Chvílemi to připomíná Španělsko hledá superstar. A je zcela jasné, kdo je vítězem.

Vzpomeneme si s M. na mši v baptistickém kostele v Harlemu, která byla podobně spontánní. Je to oslava radosti ze života, ze společné víry. Tady všichni cítíme, že Bůh je láska.

Ze všech slov rozumíme jen Jesús Maestro. Foneticky přepsáno to zní jako Chésus Maéstro, občas Chésus Christo Maéstro Seňor. Pak jsem v nějak sluchové halucinaci zachytila několikrát slovo porno, což mě zmátlo. M. mi vysvětlila, že je to předložka -por s něčím začínajícím na -no. Třeba por nosotras, pro nás. To jsem si oddychla. Protože tato mše byla skutečně čistá radost, povznášející a neposkvrněná.

Zajímavé je, že jsme s M. včera zažily i úplně jinou mši v katedrále ve městě Murcia. Byla to mše tichá. Sloužil ji pouze kněz bez pomocníků. Nezpívalo se. Nehrály varhany. Nebylo ani kázání. Uprostřed velké katedrály se ráno sešlo jen pár lidí ke komornímu zážitku, který byl ale také velmi silný. Svět za zdmi katedrály ještě spal, davy turistů snídaly a čekaly na průvodce s megafonem. Měly jsme celou tu impozantní a tichou krásu jenom pro sebe. Napadlo mě v tom tichu pár myšlenek, které by se mohly v mém životě uchytit a rozvinout.

Věřte, nevěřte.