Ticho léčí

Jen Zoufalec jako já si může myslet, že změnou prostředí dojde automaticky ke změně k lepšímu, a to ve všech ohledech. Odjela jsem z domova stiženého systematickým patnáctiletým bouráním domu sousedova z jedné strany a provozem dvou nočních barů ze strany druhé. Řeknu to takto: Španělsko není zemí, kde ticho léčí.

Jsou 3.08 ráno. Probouzím se v přesvědčení, že na dům spadl vysokánský jeřáb a rypadlo právě nabralo okno v mé ložnici.

Tříštění skla doprovází velké rány a zvuk motoru, zkoušejícího plné obrátky. Když otevřu oči, okno se zdá vcelku a ve zdech nezeje žádná díra. Ani vedle v obýváku se nesype strop. Vyjdu na balkon směrem do ulice a uvidím popeláře, jak vysypávají kontejnery se sklem na korbu nákladního auta. Pěkně z výšky, aby se to rozléhalo po celém městě.

Ulice jsou tady úzké a domy po obou stranách vysoké, takže ten zvukový tunel je dokonalý. Nejen že od prvního dne tady opravují nějaký apartmán v sousedním domě, vytloukají tam dlažbu a kachličky hážou do kontejneru pěkně po jedné. Také tady máme dva, ano dva noční podniky za rohem a přímo v ulici tančírnu, kde občas zasahují v noci policisté.

Slyším i prdnutí pivaře na balkoně v protilehlém domě tak hlasitě, že si zacpu nos.

Ale je pravda, že přes den tu nikdo není, zvláště před svítáním se občas dočkám i hodiny úplného ticha. Ale jinak je to ideální místo pro hluchoněmé turisty. Pro lidi s pocuchanými nervy a lehkým spaním je to občas morda.

Jestli něco spojuje Španěle a Rusy, tak je to hlasitost každého, i sebebanálnějšího rozhovoru. Na pláži, v obchodě, na ulici a zejména pod našimi okny. Nepomáhají ani mé speciální špunty do uší, určené pro podvodní plavání. A tak chodíme s M. posedět na některou z laviček u moře, občas se tam natáhneme a posloucháme šlouchání vody. I když zrovna toho si M. užije až až. Její ložnice je vedle ďury, kterou vedou všechny odpady z celého domu. Už od první noci říká, že jde spát pod vodopády (je vtipná po mně).

Přes to všechno je tu krásně. Teplo. A hlavně je tu moře, má láska. Je to osudová přitažlivost. 

Pořád tvrdím, že jsem se sice narodila těm nejlepším rodičům, ale nějakým nedopatřením v zemi bez moře.

Takže jsem šťastná, že nyní mohu pobýt delší dobu v jeho blízkosti. Na břehu moře se jeví svět naprosto v pořádku. Všechny problémy světa i moje vlastní házím pomyslně mezi vlny a nechám je rozplynout v nekonečnu. Ani se nemusím koupat, stačí vdechovat ten vlhký a slaný vzduch. Zavřít oči a naslouchat šplouchání. Je to lepší než ticho.

Když načerpáme dostatek nové energie a klidu, vrháme se s M. znovu mezi davy na promenádě. Pozorujeme fotbálek na pláži, kde trénují na La Ligu ta největší světová esa (aspoň podle jmen na dresech). Pouliční prodavači fejkových kabelek, triček, bot a blikajících nesmyslů rozbalují své zboží na velké, kdysi bílé plachty. A když někdo z hlídky prodejců zahlédne hlídku policejní, shrnou zboží doprostřed, chytnou plachtu za rohy do rance a za pár sekund zmizí v bočních ulicích. Jen co policisté přejdou, znovu vše bleskově rozbalí. Někdy se to opakuje i několikrát za večer.

Dny tady hrozně letí, protože lenošit na břehu zabere dost času.

Natož slunění, koupání, večerní procházky na molo nebo popíjení koktejlů na promenádě. Ale nemusíte mě nenávidět ani závidět, už nám to tu končí. Moře se zakalilo. Pokazila se nám na bytě lednička. M. nejde zapnout telefon. Nejvyšší čas sbalit se a vrátit se domů. Tak ještě poslední loučení se stříbrnou mořskou hladinou a poslední noci v naší ulici. Kontejnery už jsou zase plné.