Je před pět hodin ráno. Postel se začíná třást, jako by někdo v bytě pustil obří shaker. Po chvíli dunění přestane. Právě pod domem na slavné třídě La Rambla projelo metro. Budíček! Další den v Barceloně je před námi!

Maminka by si ráda zopakovala loňskou rozmazlovací kůru na Kanárech, ale protože naši už tak bizarní cestovatelkou dvojici chtěla rozšířit o další generaci, tedy svou vnučku Marťu, nevešly jsme se obrazně ani ve skutečnosti do žádných hotelových tabulek. Nóbl hotely pro dospělé nepočítají s tím, že někdo hodlá cestovat ve třech. Jejich škoda. Takže jsme spustily akci Barcelona.

Maminka s blížící se osmdesátkou mládne. Zhubla, zabavila mi oblíbenou bundu a nakoupily jsme nové, štíhlejší kalhoty. Když se zeptám: Jedeš s náma do Barcelony? Neváhá. Jede. Ani Marťa s čerstvým diplomem ze španělštiny neváhá a ujímá se plánování cesty. Váhám vlastně jen já, Zoufalec, zmáčknutý uprostřed toho generačního sendviče.

Zvládnu čelit nárokům a představám hned dvou osudových žen najednou?

Navíc se přidávají další samozvaní rádci, kteří mě zásobují radami typu: V Barceloně MUSÍŠ vidět to a to, a taky tamto. Přátelé milí, drazí, nic nemusím. Co stihneme, to uvidíme. Zbytek příště. Mým cílem je užít si a přežít.

O první rozruch se postará už Jarda, který se přijde v Brně rozloučit na perón a začne nás fotit polaroidem. Normálně bych odjížděla na cesty s ním a mávala by nám maminka a můj muž, ale časy se mění. Teď holky Vítovky sedí uvnitř a mává nám můj muž a Jarda (a společně odcházejí oslavit nabytou svobodu). Regiojet jede až na letiště do Vídně a cesta v kupé je super. Maminka v Rakousku prohlásí: To je rovina jak Hercegovina. Na čtvrtém sedadle sedí nějaký cizinec s mnoha taškami a kufry a hubou neustále dokořán. Soudě podle vestičky a rozverných šněrovacích botek se obávám, že chce začít jódlovat. Ale jenom zívá. Neustále. Vypadá jako postava od Edvarda Munche. Když se zvedne na toaletu, maminka řekne: To tam má jakúsi vysílačku? Zdešeně se podívám na jeho sedadlo. Leží tam nabíječka od notebooku. Jestli vysílá, to fakt nevím.

Další galerii roztodivných postaviček si prohlížíme při čekání na letišti. Sedět s maminkou na galerii, pozorovat a komentovat lidi, co kolem nás proudí sem a tam, je moje oblíbená zábava. Marťa neříká nic, ale pořád se směje. Než se nadějeme, už přistáváme v Barceloně. Letadlo je vyprodané, letiště narvané.

Maminka ze mě zeptá: Co tu budú všeci dělat, v tej Barceloně?

Inu, asi to, co my, soudě podle dlouhatánské fronty na aerobus, který nás má zavézt do centra. Potřebujeme stihnout check-in v apartmánovém domě, takže když nás bus vyplivne na Plaza Catalunya, nastane trochu zmatek. Na Google maps to doma vypadalo úplně jasně, ale potmě, v davech lidí a s kufry je orientace trochu složitější a motáme se tam jak kača v čepici.

Nakonec musím z podpažní skrýše podobné obalu na revolver vytáhnout mobil. Proti všem bezpečnostním pravidlům ho držím v ruce a jako správná turistka s kufrem jsem určitě v hledáčku desítek lapků, kteří se na slavné ulici La Rampla po setmění scházejí. Naštěstí jdeme asi moc rychle a naštěstí jen kúsek, jak by řekla maminka. V apartmánu je teplo, čisto a z postele vidíme přímo na promenádu. Pak se pokoj poprvé otřese a než zjistíme, co se děje, jsme trošku otřesené. Ale člověk si zvykne na všechno. Takže Barcelona. Olé!