Byl to zvláštní člověk. Pro běžný život stěží použitelný, konstatuje maminka v Güel parku nad městem, když procházíme kolem Gaudího zahradních a architektonických úletů. Dnes se plní sen naší Marti. Vyptala v infobudce nejlepší spojení, a pokud nezmrzne, bude nám tady ještě hodně užitečná. Cesta autobusem je mnohem zajímavější než původně zamýšlená jízda metrem. Vidíme velký kus města na vlastní oči a dost podrobně, neboť semafor je asi každých padesát metrů a vždycky svítí červená.

Počasí na začátku března je v Barceloně docela chladné. Měníme jarní bundičky za lehké zimní bundy a Marťa nosí čepici a rukavice, a ještě se neustále chvěje zimou. To jsou ti superštíhlí lidi! My s maminkou jen funíme, protože nám nikdo neřekl, že to dnes bude pořád do kopce. Zima nám rozhodně není! Hned ráno jsme si daly zahřívací kolečko kolem La Rambly, kde skoro nikdo nebyl. Byla to úplně jiná ulice. Toulaly se jsme se až ke čtvrti Gotic, já jsem fotila jak smyslů zbavená, a ještě jsme na tržnici nakoupily snídani.

Myslela jsem, že bagetu nejím, ale velice mi chutná, osvětlí nám své myšlenkové pochody u snídaně maminka.

Protože ale v žádném španělském obchodě neprodávají citronovou Hanačku, máme tady další problém, Houstone.

Marťa je po ránu ve svém útlumovém režimu, ale s každou další hodinou je to lepší a lepší. Doufám, že na rozdíl ode mě si bude všechny hlášky z výletu pamatovat. Maminka totiž neustále komolí moravské nářeční a španělské názvy a výrazy. Tak čekáme na zastávku Viagra, což je Valcarca (těsně vedle, že?), pak je tu Bueňos Barcelos. A při cestě Gaudího parkem, kde statečně šlape všechny schody a stoupání, chce si to strúhnút přes hřiště. Každá socha nějakého myslitele, zakladatele, objevitele, umělce je pro ni pantáta. A tak se s Marťou fakt dost nasmějeme. Při tom všem rozptýlení našlapeme 12 kilometrů. A vidíme město jako na dlani. O stovkách fotek pořízených v těch ulítlých jeskyních, sloupových sálech a u dalších staveb navržených tím nepraktickým Gaudím nemluvě. Paráda.

Myslela jsem si, že mamince hodně vadí stoupání do kopce, vzhledem k tomu, kolik poznámek na téma „subjektivní vnímání vzdálenosti vyjádřené jako je to blízko“ jsme si vyslechli cestou tam. To jsem ještě nevěděla, že z kopce je to na kolena ještě horší. Naštěstí jsme cestu přerušily obědem v jedné moc příjemné restauraci. Pak se dolů jenom valíme, kolena nekolena. Dokonce najdeme správný autobus, který nás zaveze skoro domů na Plaza Catalunya.

Dáváme si odpočinkovou pauzičku s čumáčky vystavenými slunečním paprskům přímo v posteli.

Siesta je věc, která by se měla zavézt v celé EU.

Je to tak osvěžující, že se navzdory našlapaným kilometrům rozhodneme vyrazit na pláž. Miluju města na pobřeží a z každého pohledu na moře mám druhé Vánoce, takže míříme směr La Barceloneta. V péřovce a čepici, ale na pláž. Když pozoruju příliv z mola, na které je zakázaný vstup, což mu dodává na atraktivitě, vlny začínají sílit. Projevím obavy, aby mě při focení nějaká nesmetla. Moje laskavá maminka v klidu odvětí: Však chceš být pohřbená v moři, ne? No ano, chci. Ale pokud možno ne zaživa. Maminku ale drobné detaily nikdy nezajímaly.

Bílošedá maminčina hlava zaujala všechny bílošedé racky v okruhu několika námořních mil a začali se slétat k její hlavě. Byla to vizuálně zajímavá podívaná, která se hned tak neomrzí. My však musíme na autobus zpátky. Sedáme do č. 47, které z naší La Rambly odjíždí směrem k moři. Jak se však ukáže cestou, nikdy se tuto ulici nevrací. Řítíme se směrem k Arc de Triomf, tedy vítěznému oblouku, ale cítíme se úplně opačně. Naštěstí Marťa zjistí u jednoho pána v buse, kde máme vystoupit. Je to prý blízko Plaza Catalunya. Tohle blízko je ještě dál než dopoledne, a navíc nám ukáže i špatný směr. Takže znovu vytahuju mobil a hledám cestu.

Postupně si zvykám, že maminka se naučila mě na přechodu chytnout za ruku a po naskočení zeleného panáčka táhnout davem na druhou stranu. A to i v případě, že hledám vstup do metra a vůbec přecházet nehodlám.

Prostě jak někde svítí zelená, my přecházíme. Nakonec dopřecházíme všechny ty ucpané cesty až na náměstí, blízko apartmánu. Tentokrát ale víme přesně, že tohle blízko už bez návštěvy toalety nevydržíme. Letíme do nejbližšího obchodňáku. El Corte Inglés má toalety pro veřejnost v 9. patře a jede se tam jezdícími schody patro za patrem. Takže je to na výšku blízko, ale na čas příliš dlouho. Hledáme výtah.

Paní u stánku s losy se tváří tak nechápavě, že mám chuť jí jednu vrazit. Patrně nikdy neslyšela vysokoškolskou španělštinu a slovo výtah nemá ve svém slovníku. Když konečně dorazíme před ty správné dveře v nebesích, jsou na nich dvě cedulky. Jedna sděluje, že je to určené dámám. A tak druhá, že jsou to dveře bez východu. Situace se jeví bezvýchodně. Protože tam ale není napsáno, že jsou to dveře bez záchodu, vrhám se dovnitř a kupodivu se dostanu i ven. Teď už se můžu smát a za břicho popadat.

Ano, jsou to Zoufalcovy zápisky. O památkách Barcelony se toho moc nedozvíte. Ale mně je to úplně jedno. Nezemřela jsem ani na břehu moře smetená přílivovou vlnou ani po protržení močového měchýře na slavném náměstí. Jsem šťastná. Jsme šťastné všechny. A tak unavené, že usínáme uprostřed věty v okamžiku, kdy se noční Barcelona probouzí. My máme jiný plán. Probudit se tak brzy, abych stihly východ slunce. Takže dobrou!