Začátek dnešního dne by se ve filmu jmenoval Prokletí autobusu č. 47. Působí nám nesnáze, ať už do něj nasedneme nebo ne, proto když náhodou jede kolem, odvracíme zrak. Naštěstí by další díly seriálu nabraly jiný směr. Nádhera střídá nádheru. Pošušňáníčko. Blázen Gaudí podruhé. Maminka chce náměstí. A večerní Uhni, ty fakane. Den jako korálek!

Každý, kdo se mnou někdy pobýval v místech, kde je moře, a že je vás už dost, zažil můj sluneční stres. Paniku, že zmeškám východ nebo západ slunce.

Jsem ochotná kvůli těm správným deseti minutám i běžet, což jistě chápete jako výjimečnou událost.

Pro mě to opravdu výjimečné je, a to pokaždé. Takže dnes začínám stresovat všechny od okamžiku, kdy otevřu oči. Musíme stihnout autobus s odjezdem 6.51 a jsem tak naléhavá, že všichni, včetně polomrtvé Marti, jsou 6.50 na zastávce. Není tam jen autobus č. 47, který sice v daný čas odjíždí, ale ne z této zastávky. Takže nasedáme do něčeho jiného, co jede jinam, a stres mi svírá hrdlo.

Maminka ještě nerozchodila včerejší maraton a už ji ženu kolem přístavu zkratkou k pláži, ke které musíme dojít pěšky, řečeno jejími slovy, pochcanou uličkou. Není to příjemné, ale zvyšuje to naše tempo, takže východ slunce v pohádkově krásném provedení opravdu stihneme.

Bůh je dobrý. Krvavé slunce se noří z mořské hladiny.

Zastavte čas! Zatímco mně se srdce snaží vyrazit přední zuby, družina to pozoruje s vlažným zájmem. Vím, že jsou tu jenom kvůli mně. Maminka chce bagetu a kafe a Marťa zpátky do postele. Uchovat si v takové rodině estetický přesah je náročné.

Vracíme se správným busem na správné místo a v tržnici nakupujeme dobroty ke snídani. Tady by se zbláznil každý, i vegetarián. Takže po snídani v chuťovém rozjaření měníme plány a vyrážíme na lanovku. Slunce nejen vyšlo, ale nadále svítí a hřeje. Celé město se převleklo ze zimy do jara. A naše trio míří dolů do tmy, do metra. Dnešní přejmenování zastávek v maminčině podání je opět fascinující. Jedeme na trase Lyceum – Dresing – Paralen (v nudném originále Liceu – Drassanes - Paral-lel). Poblejou (Poblenou) raději vynecháváme. Po menších zmatcích přesedáme na zubačku a pak i na kabinovou lanovku na horu Montjuic. Lidí málo, paráda.

To je mamlasisko, to město! Maminka komentuje rozlohu Barcelony, nad kterou se začínáme vznášet.

Ten výhled je tak parádní, že zapomene, že se bojí. Dokonce si přesedne z jedné strany na druhou. Když lanovka zabočí do pravého úhlu, nevěřícně to pozoruje. Podržte mě v bércích, vyjádří svůj údiv dostatečně jasně. Držím ji za ruku, protože bérce jsou na držení dost nešikovné, ale snad to stačí. Nejzajímavější z procházky po vrcholu jsou lukostřelci v hradním příkopu a sluneční paprsky, kterých se nemůžeme nabažit. Maminka odmítá jít dolů a pak znovu nahoru, nohy tady fakt dostávají zabrat. Takže se netrápíme tím, co neuvidíme, a přizpůsobujeme program našemu seňourovi. I tak je velmi statečná.

Všichni nás pořád otravují s úžasnou Sagradou Familiou, tak se tam vydáme dalším z tajemných autobusů doporučených místními informátory. Zastavuje, jak jinak, blízko. Ale tentokrát doopravdy blízko. Tak to je šílenost, shrne maminka své pocity, když uvidí tu divnou stavbu s jeřábem. Kolem dokola jsou tisíce lidí, nekonečné fronty na vstup a celé je to takové trochu ski-fi (to je víc než sci-fi). Nekamenujte mě, ale ten východ slunce byl větší zážitek. Ano, Jardo, nebyla jsem uvnitř, ale viděla jsem to v knížce s obrázkama. I tak – ne. Necítím nic. Nikomu z nás se tu nelíbí, takže obejdeme kolečko dokola, a mizíme.

I láska k Barceloně prochází žaludkem (a neptejte se, kde končí). Po hledání nejlepší restaurace s paellou usedáme v podniku přímo naproti našemu apartmánu.

Starší číšník tady běhá kolem fracků v teplákách, kteří si s kreditkou od rodičů v kapse stěžují, že musí na paellu čekat.

Když byl v jejich letech, jistě myl někde v temné kuchyni nádobí od rána do večera. V ústraní dělá úlevné grimasy, ale já ho vidím. A naprosto ho chápu. Odpor k rozmazlené mládeži a mořským plodům je v naší rodině dědičný, takže volíme verzi paelly kuřecí a velké pivo! Pánev pro dva jíme ve třech, což ten zkušený číšník pochopil už na začátku a přinesl mi taky talíř. A když do sebe dotlačíme poslední zrníčko rýže, můj mozek přestává být okysličován. Odvalíme se na pokoj a – siesta! Spíme jako zabité s čumáky vystavenými slunci až do večera.

Je pátek a hustota lidí na La Ramble překračuje povolené limity. Davy se valí tam a zase zpátky a my to pozorujeme s šálkem kávy z velkých oken. Nejvyšší čas vyrazit také ven za humna, do čtvrti Barri Gotic. Stačí to vzít první uličkou vlevo a jsme ve světě bizarních obchodů specializovaných na gumové kachničky, kondomy nebo vintage oblečení z USA.

Pokud se někdo v Barceloně touží oblékat jako J.R. Ewing, rozhodně má kde nakupovat.

Maminka pořád chtěla vidět nějaké náměstí. Tak jsme došli na jedno se jménem Nové, ale ani tady nebyl kostelík s červenou věžičkou, nýbrž zdejší slavná katedrála. Nejen že vás dovnitř bez zaplacení nepustí, ale ještě si horní polovinu katedrály zakryjí reklamou na mobilní telefony Samsung. U nás na Hradě vlají občas červené trenky, a mně to připadá mnohem méně urážlivé než tohle.

V úzkých uličkách bylo až příliš těsto. Absolutně nikdo mladší třiceti let necítí potřebu se vám vyhnout, i když jde po vaší straně. Velkou zábavou je také shluk mládeže ve dveřích čehokoliv, kam proudí davy lidí, a ideálně ještě s večeří z fast foodu v ruce.  Čím hlubší noc, tím více kočárků, elektrických koloběžek, skateboardů-

Co se ti šušni na nás lepijú, rozčiluje se maminka, když gangy zkouší naši pozornost.

Marťa i já máme své pouzdro na revolver v podpaží jako Alain Delon a na nás si nepřijdou. Maminka nenosí nic, jen jízdenku a klíček v kapse. Takže máte smůlu, fakani, vysvětlí jim to hezky česky. Určitě si její slova vzali k srdci, přestali krást, začali zdravit a chodit do nedělní školy. Touto pohádkou na dobrou noc se s vámi loučím. Jdu z okna vedle postele pozorovat ten cvrkot a jediný, kdo se na mě bude tlačit, bude Marťa, moje oblíbené klíště .