Je sobota ráno. Maminku bolí přední nohy, mě zadní. Takže jí mažu kolena a sobě zadní část nohou od achilovky po stehna. Kde se to kupuje, ta vietnamská mast, ptá se mě. Odpovím, že u Vietnamců, a ji to velmi pobaví. Marťa má půlnoc, takže se vydáváme pro snídani do tržnice samy. Nikde nikdo, Barcelona se teprve probouzí k životu.

Na ulici metaři uklízejí odpadky z páteční noci. Metařka vezme sklenici a řáchne s ní přímo pod kola projíždějícího taxíku. Střepy zamete a jde se dál.

Čím víc hluku, tím víc Barcelona. Španělé prý hlasitostí projevu dávají najevo, že jsou ještě naživu.

Občas z toho někoho klepne pepka, ale to jde určitě o turisty. Hned první večer Marťa pozorovala z okna drama v protější restauraci. Záchranka přijela, nějakého pána upoutala na pojízdná nosítka, všichni naskákali do sanitky a odjeli. Po dvaceti metrech zastavili a vrátili se pro toho nebožáka, kterého i s postelí zapomněli na ulici.

Dnes se všechny tři touláme celé dopoledne po La Rambla, správě Las Ramlas, protože ulice má pět částí. V Barri Gotic objevujeme další zapomenuté skvosty. Intuitivní cestování typu slow traveling má tu výhodu, že máme jen přibližný směr a cíl, ale rozhodně nelítáme po turistických pastech a neodškrtáváme si seznamy památek. Takže najdeme stejně všechno jen tak mimochodem. Jdeš k někomu na kafe?, zajímá maminku, když zabočím do úzké uličky, která zdánlivě nevede nikam. Ve skutečnosti vede dovnitř starého domu, kde je možné vidět několik zachovalých antických sloupů. A najdeme i nejfotografovanější biskupský most mezi dvěma starými domy. Vypadá velmi středověce, ale byl postaven až před sto lety Gaudího žákem Bellverem. To naštěstí v tu chvíli nevíme, tak se taky fotíme.

Posíláme několik pohlednic a když Marťa idenfitikuje poštovní schránku, maminka jen spráskne ruce: Šmarjápano, já jsem si myslela, že je to odpadkový koš! Tak za čas uvidíme, zda kdo měl pravdu.

V Barceloně prostě nejsou věci tím, čím se zdají být. A když něco začnete doopravdy hledat, nikdy to nenajdete.

O tom je i příhoda s kašnou. Když o polední siestě předčítám z průvodce, je tam zmínka o slavné kašně Font de Canaletes někde hodně blízko našemu domu. Taky se dozvídáme, že původně se Las Ramlas říkalo doslova řeka sraček, až po zavedení kanalizace se z toho stala hlavní třída, kam míří skutečné davy. A když píšu davy, myslím davy.

Abychom se sobě neztratily, chodíme po středovém bulváru zaklesnuté do sebe jako odborářky v čele demonstrace.

Chybí nám jen cedule ¡No pasarán! Ukazuje se to jak velmi účinný obranný val a davy se před našimi urputnými výrazy rozestupují jako vodní hladina. Marťa povlává někde o krok za námi a občas se mě chytne za ruku, protože klíče od pokoje máme jen jedny a nejsou v její kapse. Houstne i počet aut, skútrů, autobusů po obou stranách bulváru a na zelenou přechází jen opatrní turisté z Německa. Jak se píše v Zábavném průvodci národní povahou, „španělské přechody jsou pro řidiče pouze jakýmsi sdělením, že existují starší lidé, kteří by si přáli přejít na opačnou stranu ulice“. To je myslím dost výstižné. Stejně jako přirovnání přecházení ulice „k extrémním sportům jako je parašutismus nebo žonglování s chřestýši“.

Proto už přecházíme bez ohledu na semafory. Začínáme hledat fontánu a zabere nám to celé odpoledne. Navigace nás dovede do stejnojmenné hospody, ale fontána nikde. Ptáme se, ukazujeme obrázek, posílají nás od čerta k ďáblu. Maminka začíná být úplně vytočená a odhodlaná tu kašnu najít stůj co stůj. Když v boční uličce narazíme na nějaký menší klášter, utíkám se podívat dovnitř do zahrady. Najednou uslyším zurčící pramen. Je to tady!

Otočím se za zvukem a uvidím bruselského čurajícího panáčka v nadživotní velikosti, v oblečku černošského drogového dealera.

Nějaký obr opřený čelem o fasádu močí do rohu budovy a dalších dvacet asociálů mě pozoruje z laviček. Takový odpich z místa se mi ještě nikdy povedl. Maminka je poněkud překvapena, když mě vidí běžet a v blízkosti není žádné moře, ale historka ji i Marťu samozřejmě hrozně pobaví. Nás zase baví, jak maminka komentuje další informace o kašně. Například že u ní slaví fotbalisté z Barcy svá vítězství. Fotbalisti zpocení namyšlení mě vůbec nazajímajú, rozčiluje se. Ale tu kašnu musíme najít.

Jako první najdeme dům z obrázku v průvodci. Je to on, rozhodně. Jen u něj není žádná kašna. Prostě tam dali nějaký jiný obrázek z ulice. Takže ten už jsme našli. A teď ještě tu kašnu. Po dalším hledání zjišťujeme, že ta kašna prostě nevypadá jako kašna, do níž by fotbalisté ve vítězném opojení naskákali. Je prý nenápadná. A nahoře má kovové svítilny. No to je stejně nápomocná informace, jako kdyby napsali, že nějaký dům poznáme podle toho, že má u balkonů kovové zábradlí. Svítilny jsou po celém bulváru a zábradlí je na každém domě, i když ty balkonky jsou tak miniaturní, že se tam vejde jen naše Marťa nebo menší květináč.

Maminka to neuvěřitelné množství zábradlí komentuje: Panebože, to je železa!

To snad tady majú nějakú slévárnu?

Pátrání po kašně přerušujeme jen krátkou zastávkou v apartmánu, kde se převlékáme na představení flamenca. Je večer a množství lidí na Las Ramlas přesahuje naši představivost. Na konci bulváru směrem k Plaza Catalunya stojí něco vysokého, divného, bez kohoutků na vodu. Maminka rozhoduje, že toto je ta kašna a že jsme ji našli. Vyfotím ji u ní, vyslechnu pár poznámek o tom, že na zimu kohoutky asi odmontujú, že takto si nenápadnou kašnu nepředstavovala, ale já mám stále pochybnosti. Až doma na podrobných snímcích vidím, že to ona nebyla, že je kousek níž a my jsme ji fakt nenašly, i když jsme tudy kráčely asi stokrát. Promiň, mami. Tak příště!

 

Flamencové představení bylo zážitkem, i když jsem už v polovině musela sangriou zapít brufen. Jak později líčila maminka mému bratrovi, užily jsme si teho randálu. Kytarista a zejména oba zpěváci cante jondo, speciálního flamencového zpěvu, byli vynikající. Základem flamenca není tanec ani hra na kytaru, ale právě tento specifický způsob táhlého a náročného zpěvu, který maminku dost zaskočil. Hudební doprovod byl úžasný, jen asi tak desetkrát hlasitější, než má migrenózní hlava snese. Pokud jde o tanec, bylo takové představení na efekt, i když uznávám, že se podupávající tanečník dost zapotil. Moje první flamenco v Seville mě rozplakalo a dojalo, tady byl dojímavý spíše ten zpěv. Ale ženské šaty byly krásné a drink zdarma a my jsme byly spolu, co chtít víc?

Tak jsme udělaly španělskou tečku na svým výletem do Barcelony a maminka je z teho celá pryč, i když už jsme doma. Jedny zápisky ale ještě budou. Tak zatím – olé!