Jak se ti líbila Barcelona, na stupnici 1až 10? vyzvídá Jarda. Fakt nevím. Možná 7+. Je tady moc lidí. Přeplněná města pomalu ztrácejí své kouzlo. Španělsko je nádherné a ráda pojedu kdykoliv kamkoliv (ale ne s kýmkoliv). V Andalusii, ve skromné vilce se zahradním domkem pro hosty a soukromou pláží bych určitě dokázala i žít.

Líbí se mi rozhodně španělská nátura, která staví štěstí před bohatství. Trabajar lo justo, tedy pracovat jen tolik, abych si vydělala na živobytí, je i mým současným životním stylem. Člověk má pak čas na důležité věci jako jsou přátelé, rodina, cestování, zábava.

V příručce o Španělech je krásná věta: Štěstí spočívá v přístupu k životu. To podepíšu.

Na výletě do Barcelony jsme si to s maminkou a dcerou vyzkoušely v praxi. Jediné, co nás zajímalo, byly příjemnosti. Nad zbytkem je třeba mávnout rukou.

Abychom se včas stihly vrátit zase domů, musely jsme občíhnout, jak se dostat na letiště. Hlavně si ujasnit, ze které zastávky a kam jedeme. Dva zaměstnanci aerobusu si poblíž něco živě povídali a Marťa, napůl Španělka, zdvořile vyčkávala na konec hovoru. Ne tak naša mama, která je ochotná čekat maximálně pět sekund.

Stoupla si mezi ně a hlasitě řekla: PLÍZ! Když dosáhla užaslého ticha, poodstoupila a přenechala konverzaci na Marti.

Jenže té se chtělo hrozně smát, protože to bylo poprvé, co slyšela babičku říct něco anglicky. No prostě museli byste tu komickou situaci zažít, abyste se jako my smáli ještě tři dny.

Na letiště jsme dorazily včas, abychom stihly nachodit první dva kilometry, než jsme se dostaly k těm správným vratům. Našly jsme správnou frontu na správné letadlo a obsadily správná sedadla. Pěkně jako první, to mám ráda. Všude kolem prostor na manipulaci s kufrem, uložení batohu pod sedadlo, ne jak ti poslední zoufalci, co už nenajdou v boxech místo ani na čepici. Já jsem byla usazena, připravena, vše na svém místě.

Jako poslední do letadla dorazily dvě slečny lehce ovíněné a zjistily, že nesedí vedle sebe. Jedna si sedla přes uličku a ta druhá mě pozorovala a patrně čekala, až se vypařím. Když jsem jí věnovala široký úsměv, šla si otráveně sednout na své místo o pár řad vepředu. Ovšem ta druhá to nevzdala. Sednete si na místo mé kamarádky, abychom seděly vedle sebe? zeptala se mě zcela vážně. Tak jsem jí s úsměvem odpověděla, že ne, že kousek za mnou sedí stará matka, o kterou se musím postarat.

Nevěřícně se dívala do řad za mnou a hledala tu nemohoucí stařenu, ale to já už jsem zavřela oči.

Když jsem je po startu otevřela, obě slečny tvrdě spaly a vůbec jim nevadilo, že jsou pár sedadel od sebe. Já vám dám, vy potvory mladé, štíhlé, sobecké! Všechno mít nemůžete!

Maminka už je ostřílená cestovatelka. Sama si zapnula pás, dala kabelku pod sedadlo před sebou a nic nahlas nekomentovala. Ani když si mladík vedle ní pouštěl katastrofické filmy o haváriích letadel. Ani když si slečna natáhla v přetopeném letadle kapuci přes hlavu a škubala nohou. Ani když všude kolem slyšela češtinu a slovenštinu. Mlčela, všechno pozorovala, a pak nám to v soukromí převyprávěla a sehrála jako pantomimu. Takže i když jsme seděly každá jinde, o nic jsme nepřišly.

Ve Vídni nás na letišti čekal můj bratr. Sladil se s maminkou v barvě bundy, byl na místě včas a byl ochotný nás zavézt na oběd do města.

Okamžitě jsem spadla ze zlaté lopaty a byla opět ta mladší, druhorozená.

Maminka začala vyprávět, jaké to bylo v Barceloně. Její verze událostí byla poněkud odlišná od mé, ale z míry mě vyvedla až věta: Nechci se tě dotknout, ale bylas tak druhá nejstarší v letadle. Chvíli mě to paralyzovalo, ale pak jsem si to snažila nějak přebrat. Myslela tím patrně, že letadlo bylo plné těch šťastných mladých lidí, co nepracují a jenom neustále někam létají, ale vyznělo to dost brutálně. Ještěže v autě jsem byla až třetí nejstarší.

Procházka po Vídni začala dobře. Kočáry tažené bělouši, radnice s kluzištěm. Pak nám bratr sdělil, že nás nezaveze do Brna, jak bylo domluveno, ale na chalupu, která je ještě o větší kus dál od našeho domova. Najednou všechno nabralo nějaký nečekaný směr. Restaurace v nedohlednu, zato všude stála policejní auta, zátarasy a později jsme uslyšeli davy demonstrantů pochodující k parlamentu. Řev sílil a blížil se k našemu autu, takže jsme zahájili rychlý ústup. To by ještě scházelo, dostat pendrekem, případně se ocitnout v uzavřené zóně, odkud nebudeme moci odjet.

Místo sachr dortu na kolonádě jsme zase jen utíkaly. Kdo proboha demonstruje v neděli odpoledne? Odpověď přišla ve zprávě od bratra až další den. Protestovali Putinovi příznivci.

Naštěstí jsme to včera nevěděli, protože maminka okamžitě prohlásila, že by na ně vystrčila holý zadek.

A já vím, že by toho byla schopná. Já jsem umírněnější, hledala bych jen nějakou pěkně ostrou a těžkou dlažební kostku.

I bez těchto excesů byla cesta z Vídně zkouškou trpělivosti. Maminka seděla vepředu vedle bratra a shrnula bloudění kolem uzavírek asi takto: Furt chtěl odbočit doprava a nešlo to. A když konečně odbočit mohl, tož jel rovně. No naštěstí jsme si na benzince kously do rohlíku a dálnici nakonec našli. A pak jsme na chalupě snědli všechno, co bratrova žena přinesla na stůl, a ještě si zbytek nechali zabalit do krabičky. Něco jako Homolkovi na cestách. Můj muž přijel těsně po nás a než jsme všechno přeložili z auta do auta a dojeli domů, byl pozdní večer. Všude zima, tma a na náměstí žádní lidi. Je to divné, ale asi mi ten ruch Las Ramblas chybí. Tak zase někdy příště. Hasta la vista, bejby!