Pád ze společenského žebříčku může být rychlejší, než byste kdy mysleli. Někdy stačí pouhá dvě slova a z hvězdy večírku se stanete podivínským outsiderem. Venkovankou s omezeným rozhledem. Nikým.

Mojí oblíbenou časovanou bombou je sdělení: Nejím sushi.

Čím větší město, tím zběsilejší reakce následuje. Většinou to zpočátku kolektiv bere jako žert: To si děláš legraci, ne? Každý má rád sushi. Miluju sushi! Pak přichází vysvětlení, kterého se chytají jako pomyslného stébla: Určitě jsi nejedla to správné sushi! A pokud je ujistím, že jsem jedla sushi v japonské restauraci na břehu moře, dokonce na jiném kontinentu, a přesto mi nechutná, přichází nejtěžší kalibr: I naše děti milují sushi!

Načež jsem nucena poslouchat, jak dítka vybraných způsobů polykají sushi už v kolébce. A co víc, dokonce jsou mi pod nos strkány mobily s fotografiemi nadšených ratolestí nacpávajících se syrovými rybami, patlavou rýží a řasami.

A ano, samozřejmě si sousta namáčejí v těch správných omáčkách, v malých pacičkách drží hůlky a z očí mají skoro jen japonské štěrbinky.

Je to úchvatné, nesmírně obohacující a vůbec mě to nezajímá. Nejím sushi. Nechutná mi to. Tečka.

Žádné jiné jídlo ani nápoj nebudí takové emoce, ať už nejíte či nepijete cokoliv. Koho zajímá, že nejím kvasnicovou polévku? Kromě mojí maminky vůbec nikoho. Přitom kvasnice jsou v naší suchozemské zemi více doma než leklé mořské ryby, které k nám po smrti létají tisíce kilometrů. Nechápu to, ale s tou sushi mánií se nedá dělat nic jiného než pozornost odvést jiným směrem. Jinými dvěma slovy, které aktuálně spouští bouři. Třeba: Volím xy. Jsem očkovaná. Nechci děti.

Dvě slova stačí k rozpoutání války, natož k rozproudění diskuse.

Pokud chcete lidem zaručeně zkazit náladu, na potkání vykládejte: Jsem úžasná. Jsem šťastná. Nepotřebuju peníze. Mám se skvěle.

Říkejte si, co chcete. Kopu psa. Biju děti. Kouřím marihuanu. Jsem přeoperovaná. Hlavně ale za nic na světě nepřiznávejte, že nejíte sushi.