Kultovní americký seriál Sex ve městě byl, je a vždycky bude o ženách mé generace. Stárneme s ním. Když byly první série o třicátnicích, bylo nám třicet. V aktuálním pokračování je nám přes padesát. A pokud bude ještě třetí vlna příběhů v roce 2040, bude tématem patrně život a sex sedmdesátiletých. Bude se ještě někdo dívat? Bude se ještě na co dívat?

Paradoxem je, že v generaci žen zachycených v seriálu Sex ve městě jsme oproti Americe o krok napřed, což ve výsledku znamená, že jsme za dějem seriálu někdy pozadu. Zkusím vám to vysvětlit na holkách z gymplu v menším moravském městě, maturitní ročník 1988. Ten rok před revolucí je fakt hodně důležitý, protože pak se v průběhu několika let společnost probudila do divokých devadesátek, kdy bylo dovoleno vše.

V osmdesátkách nebylo dovoleno téměř nic, ale my jsme toužili stejně jen po Lásce, nezávislosti na rodičích a sexu.

Nikdo nás tak nekontroloval jako dnes a často jsme museli už na prahu dospělosti nést následky. Bylo běžné, že na maturitním tablu měly některé dívky připnutou stužku, případně cumel. Byly vdané, tedy těhotné, nebo dítě povily ještě před zkouškou dospělosti. Pár ročníků nad námi to byla klidně i tři děvčata ve třídě, u nás to byla spolužačka jediná. Porodila v létě po maturitě jako první ze třídy. A zajímavé je, že rodila i jako poslední z nás. Své třetí dítě přivedla na svět až po čtyřicítce s druhým, mladším manželem. Krásný příklad, jak moc se toho ve společnosti za jedinou generaci změnilo.

Ale zpět do roku 1990. Do dvou let od maturity bylo z 22 holek ve třídě vdaných už několik, včetně mě. Do deseti let všechny kromě tří, které zůstaly neprovdané dodnes. Dvě z nich nemají děti, jedna je svobodná matka. Jinak jsme se vdaly, měly jedno až tři děti, a pak se dvě třetiny z nás zase rozvedly (já ne!) a některé znovu vdaly. Takže když k nám na začátku nového tisíciletí dorazil seriál Sex ve městě (1998–2004), byly jsme, kulantně řečeno, v jiné životní situaci než hlavní hrdinky.

Řádění amerických singl třicátnic, našich vrstevnic, bylo něco jako sci-fi. Okouzlující, inspirující, ale pro náš praktický život přínosné asi jako Angelika, markýza andělů pro naše matky.

To, co nestihly ve třiceti, pak mnohé ženy mé generace doháněly ve čtyřiceti, když jim děti povyrostly nebo když ukončily první či druhé nefunkční manželství a začaly si „užívat“. Některé to dohánějí dodnes a jsou mentálně zpátky v první sérii o hledání pana Božského. Přitom na scéně už je nové pokračování seriálu, natočeného o osudech padesátiletých hrdinek v době covidu. Protože tady už ale nešlo jen o hledání lásky v podání krásných třicátnic v dokonalých ohozech, ale o klasické nastavování zrcadla novým jevům ve společnosti, seriál s poněkud nešťastným názvem A jak to bylo dál? (2021-2022) čelil na všech kontinentech hejtům a nezájmu.

Mně se líbil, navzdory všem nedokonalostem. I Carrie s šedými vlasy a vráskami, která se musí vyrovnat se smrtí pana Božského, což je pro mě asi nejsilnější téma. (Je zajímavé, že ve skutečném životě je Jessica vdaná od roku 1997 a ještě si vzala fešáka, do kterého jsem se ve filmu Jestřábí žena zamilovala už na gymplu.) V seriálovém životě hrdinek nechybí dokonalé životy Mirandy a Charlotty, které se ovšem začínají hroutit jako domečky z karet. Kvůli čemu? Samozřejmě kvůli sexu, protože o ten jde pořád a především. Ať už objevujete nové obzory se ženami nebo máte místo dcery někoho, kdo se cítí jako „to“.  To už není sci-fi. Ať už chceme nebo nechceme, ať už tomu rozumíme nebo to vůbec nechápeme, ať už si myslíme, že tohle řeší jenom v New Yorku.

Už je to tady. Svět se zbláznil. Nebo my stárneme rychleji a těch změn je na nás prostě moc najednou.

Každopádně my, holky z gymplu, jsme zase o kousek dál, případně úplně jinde. Tři mé spolužačky jsou vdovy už skoro deset let. Přitom díky souběhu časného a pozdního rodičovství jsou mezi námi jak babičky, tak matky školáků, které budou muset své děti stále složitějším světem sexu nějak provést. Ale jak se v té době fluidních pohlaví, tak jiné, než byla doba našeho mládí, vyznat? Kdo nám vysvětlí, jak se chová tomboy a jak sissi boy? A jak se k nim, svým tápajícím a zranitelným dětem či vnoučatům, máme chovat my samy?

HBO právě vypustila další řadu Jak to dopadlo? II. (2023) Ještě ani nemám dokoukáno do konce a už jsem zklamaná. Problémy žen středního věku, které řeší vše kromě existenční nouze, už jsou daleko za mými obzory.

Nosím ortopedické sandály a jehlové krasavice od Blahnika mě fakt neberou.

Ani barevné, nabírané modely, turbany, všudypřítomné cigarety, ani lačnost po nových sexuálních zkušenostech. Když se v seriálu objeví nějaký stárnoucí rodič hrdinů, je to obvykle otravný, nadbytečný prudič/ka. Je třeba jeho/její krátkodobou přítomnost nějak přežít. Zato dětem obětují chápavé matky skoro všechno. Ale tak by to v životě být nemělo! Najednou si už neříkám, že bych jednou chtěla žít svobodně jako ty krásné a úspěšné Newyorčanky. Naopak jsem si uvědomila, že takto žít určitě nechci. Není to inspirující. Je to smutné.

Jestli tvůrci seriálu najdou za dalších dvacet let odvahu natočit třetí pokračování Sexu ve městě, patrně už bude mít definitivní název Ono to nedopadlo. Jestli budeme my, holky z gymplu, zase o deset let napřed před Carrie, Charlottou, Mirandou (i Samanthou někde za oponou), patrně už budeme mrtvé a osudy hlavních hrdinek nám budou úplně fuk. Já bych ale chtěla vědět, jak to dopadne s námi. I kdybych měla nové eskapády spolužaček sledovat pod peřinou v domově důchodců. Ano, myslela jsem to dvojsmyslně. Sex na dědině možná není tak nablýskaný, akrobatický a svobodomyslný jako ten ve Městě, ale vím, že mě na rozdíl od seriálu bude bavit až do konce.