Když jsem se ten den v pět ráno probudila, sevřel mě strach do svých ocelových kleští. Zavřela jsem okno, kterým na mě celou noc foukal studený vzduch, a vrátila jsem se pod peřinu. Dám to, nebo to nedám? Ležím na ubytovně v Havlíčkově Brodě a čeká mě přednáška pro studenty v rámci Letní žurnalistické školy.

Proč a čeho se bojím? Toho, že nebudu dost dobrá.

Nesplním očekávání. Studenty to nebude bavit. Ztrapním se.

Zní vám to povědomě? Já myslím, že ano. Všichni s tím bojujeme a všichni svých obavám musíme čelit. Uvědomila jsem si to hned po dosednutí na židli před tabulí. Proto jsem nakonec nepřednášela to, co jsem měla připravené, ale změnila jsem plán. Mluvila jsem o strachu, který mě ani odžitými léty neopouští, o pochybách, selháních a životě, který nás často vede úplně jinými uličkami, než je plánovaná trasa. Vzpomněla jsem na první práci v JZD a řadu dalších pracovních pozic, které jsem si za těch 35 let dospělosti vyzkoušela. Zeptala jsem se, jestli můžu být brutálně upřímná, a byla jsem. Strach byl tatam.

Nejtěžší je udělat ten první krok. Přeskočit propast, která se jeví temná a děsivá.

Kdybych se zaměřila na to, co dvacetileté studenty a mě generačně rozděluje, protože neznají stejné filmy, knihy ani jiné umělce, dopadlo by to všelijak. Ale sny, plány, touhy i strachy máme všichni stejné, ať je nám kolik chce let. Povídat si o životě může být přínosné pro obě strany.

Při zemi nás drží jen strach vzlétnout. Ale když se rozběhneme a máchneme křídly, jde to samo. Nikdo nám nezaručí, že nespadneme. Ale nikdo nám nemůže zakázat vstát a zkusit to znovu. A znovu. Protože přesně to je život. Děkuji Radce N. za důvěru a Kláře K. za skvělou společnost. A hlavně všem studentům skupiny PR a marketing LŽŠ K. H. Borovského za odvahu začít přemýšlet o svém životě z jiné perspektivy.