Trvalo téměř 40 let, než jsme se my tři znovu vypravili na společnou dovolenou. Tata už se směje shora, ale maminka, bratr a já jsme ještě pořád tady. Tady aktuálně znamená v Kalábrii. A už první den potvrdil, že to bude hodně výživné.

Už po cestě vlakem do Brna jsme ve vlaku způsobily s maminkou poněkud rozruch, takže mladý muž ve stejném kupé, který nás ani nepozdravil ani nám nepomohl s kufry nad hlavu, byl dostatečně potrestán. Nejprve jsem našla v objednaném obloženém rohlíku vlas a málem jsem vydávila i tu část, co jsem už snědla. Nesnáším vlasy v jídle a je mi zle ještě teď, když si na to vzpomenu.

Než se maminka rozhodla, jestli po této scéně do svého rohlíku ještě kousne, po hladké ploše stolku sjel kelímek s kávou a vylil se jí do klína.

 Zbytek se rozstříkl až poté, co jsem vmáčkla jeden kelímek od kávy do druhého. Jak by řekl tata, ach to jsme se nasmáli, op Artur má sandály. Neptejte se, rodinných pořekadel tu bude víc než dosti.

Bratr už nás čekal před nádražím, a ještě vlhké pozval na novou kávu, tentokrát horkou. Časová rezerva, tak typická pro naši rodinu, nám málem nestačila, protože autobus na letiště už nejezdí z místa, odkud vždycky jezdil. Proč? To nikdo neví. Takže jsme se rychle přesouvali na nádraží u Grandu, kde se motají stovky lidí s kufry a najít ten správný autobus je test inteligence. Prošli jsme a byli na letišti včas. Už při bezpečnostní kontrole se na nás personál mile usmíval a ptal se, kam letíme.

Ukázalo se, že pro nás byl vypraven privátní let do Lamezia Terme. V airbusu pro 180 lidí jsme byli jediní tři cestující.

To je kouzlo posledního letu sezony. A naprosto nás to nadchlo.

Staraly se o nás čtyři letušky, jedna napůl Italka a napůl Argentinka, vedoucí kabiny byla z Lotyšska, další letušky z Chorvatska. Pilot byl Italiano z Říma a první důstojník Slovák. Pak jsme byli v letadle už jen my dvě buchty zpod Hostýna a jeden Brňák. Seděli jsme v první VIP řadě, a taky postupně na mnoha dalších sedadlech. Dostali jsme občerstvení bez čekání, taky nás vyfotili, povídali si s námi, a tak se nám ani nechtělo vystupovat. Kudy jsme letěli, to ví jen kapitán a můj muž, který nás sledoval na radaru.

Každopádně to byla úžasná zkušenost a přála bych ji každému, kdo jako já rád létá a nerad u toho má nějaké cizí lidi.

Sotva jsme vyšli ven na schody, maminka prohlásila: Kristepane, to je vedro! Pak nám sdělila, že se tu naklání autobusy na stranu, aby se tam lidi nenasírali dovnitř. A taky že tolik bambusu, kolik jsme viděli po cestě autem do ubytování, ještě nikdy neviděla.

Italská autopůjčovna nepřekvapila. Místo vozu značky Opel jsme dostali Fiat, který jel celkem spolehlivě.

Alespoň do momentu, kdy bratr zastavil, nechal v kvaltu neutrál a odešel fotit moře, zatímco auto couvalo z kopečka do rušné silnice i s křičící maminkou uvnitř.

Ruční brzdu jsem v běhu v předklonu vůbec nenašla, naštěstí bratr dosprintoval a vše dobře dopadlo. Nebyl to však pro maminku jediný šok. Musím uznat, že je velmi statečná. Jak se ukázalo, z domu u moře jsme měli pronajaté pouze 2. a 3. patro, do kterého vedou nejprve venkovní točité schody a poté vnitřní točité schody.  Ty výhledy stojí za to, ale je to jako bydlet na vrcholu majáku. S kufrem, nákupem nebo v mokrých žabkách je to věru dost náročná cesta vzhůru i dolů.

Běželi jsme k moři, které ale bylo dost rozbouřené a místo kamínků jsou na břehu velké oblázky, po kterých se fakt bolestivě a obtížně chodí. Plaval nakonec jen bratr a my jsme se smočily jen částečně a pošetřily síly.

Už další výstup do obytných prostor ukázal, že to bylo moudré rozhodnutí. Na pláži nikdo není. V domech kolem nikdo není. Ve vesnici poblíž jsou všechny obchody zavřené, takže když jsme našli jedno supermercato, kde měli většinu věcí potřebných k přežití prvního večera (rozuměj víno, kávu a chleba), byli jsme velmi šťastní.

Moje štěstí vyšlo, když zapadlo slunce. Byla jsem úplně sama, jen moře a já a západ slunce za velkým mrakem.

Kýč, který miluju. Nikdy se mi to neomrzí, ani když kvůli tomu musím běhat po točitých schodech nahoru a dolů jako hasič při výcviku.

Dům jménem Martina je ta nejbariérovější nemovitost, jakou jsem kdy v životě viděla. Kuchyň je až úplně nahoře, takže když chcete do ledničky, musíte být zcela probuzení, střízliví a opatrní, neboť ty točáky občas nemají zábradlí. Jsme v Itálii a není tady vývrtka. Naštěstí bratr vrazil špunt dovnitř a první večer na balkoně s výhledem na moře měl ten správný průběh. Jak se dostanu dolů do ložnice, to ještě nevím. Raději zveřejním první zápisky ještě tady nahoře. Ne, wi-fi tu taky není. Nepište mi, nevolejte, nic po mně nechtějte. Jsem na rodinné dovolené DOLCE VITA pro dvě Vítovky a jednoho Víta. Venku vyšel měsíc a začali výt vlci. Asi dopijeme to víno.