Po všelijakém nočním převalování jsme se ráno vyhrabali z postelí a při snídani dlouze plánovali, kam pojedeme. Venku lilo jako z konve celou noc a pršelo ještě ráno. Shodli jsme se s bratrem na cestě na východ, maminka souhlasí vždy se vším. Dopravní nehoda nás ale odklonila a jeli jsme nakonec na jih. A tak je to tady se vším.

„Tady je klid, že? Je to taková rekreační a mafiánská oblast.“

Maminka nás zase rozesmála svými trefnými komentáři. Kalábrie je teda hodně rozmanitá. Občas jsme jeli kolem spáleniště, které po dešti strašně smrdělo. Jestli to zapalují sami mafiáni, to nevíme, každopádně ohořelých ploch je tady plno. Taky polorozpadlých stavenišť, vybydlených budov, území nikoho. Kolem cest jsou stovky pytlů s odpadky, vyhozené z aut. Ve městech koše na tříděný odpad. Ve městě Pizzo jsme viděli půvabný hřbitov plný hrobek velkých jako kaple. Nebo železniční most v závratné výšce. Nebo stánky s červenou sladkou cibulí Cipolla Rossa, která získává červenou barvu a nasládlou chuť ve slané zemině u moře v oblasti kolem města Tropea.

My však jedeme serpentýnami dál na západ až k výběžku zvanému Capo Vaticano. Je to krásné členité pobřeží s výhledem na Liparské ostrovy, sopku Stromboli a někde vzadu tušíme pevninu Sicílie. Možná do blízka potřebuju brýle, ale do dálky vidím jako ostříž.

Než jsme dolízali skvělou zmrzlinu, uviděla jsem z vyhlídky nad mysem krásnou pláž v zátoce Grotticelle a navíc auta, která tam parkovala. Pěšky by to bylo pro nás nemožné to zdolat příkrým srázem dolů a nahoru, a to ještě nevím, jestli by to z této strany vůbec šlo. Autoturistika se hrozně podceňuje. Já ji miluju! Takže šup do auta a hurá dolů k Tyrhénskému moři. Bratr naštěstí přestal dodržovat rychlost 30, 20 a 10 km/hod, která je na značkách.

Zvláště v úsecích se zákazem předjíždění, kde nás předjelo i auto indické výroby.

Pěkně to řezal přes zatáčky a navigace nezklamala.

Díky tomuto odvážnému kroku jsme získali tu nejkrásnější hodinu dnešního upršeného dne. Slunce svítilo, moře mělo 25 stupňů. Ano, tady se dalo říct životu: Ano! Sice jsme byli původně vypraveni pro chladný den v horském městě, ale plavky jsme si sbalili prozíravě s sebou. Byla to nádhera. Italský Karibik. Mám tu slanou vodu pořád na sobě a nehodlám se sprchovat. (Pravým důvodem je fakt, že u nás v bytě vede do sprchy tak úzký otvor mezi dvířky, že se raději umývám na dvoře hadicí na auto. Ale to už je jiný příběh.)

Pohodu před odjezdem narušil jen německý pár, který slovy maminky osíral poblíž nás na parkovišti zbytečně dlouho. My jsme se potřebovaly převléct z mokrých plavek do kalhotek a kalhot. Zrovna když se maminka rozhodla, že už nebude čekat, než odjedou, přijel k našemu autu vláček pro hosty hotelů.

Naštěstí bratr hbitě přiskočil a odclonil její zadnici, jakož za malou chvíli i moji.

Jak by jistě tata citoval hlášku ze Čtyřlístku, obecenstvo se baví, ale bude se vylučovat. Zkuste si rychle natáhnout prádlo na mokré tělo, když se vám všechno ruluje do divných tvarů. Jinak než se smíchem to nepůjde. Nezatkli nás ani nemáme vlka. Jak říkám, nádherný den.

Maminka není člověk, který by miloval všechny lidi (to mám po ní), ale jestli něco živého opravdu nesnáší, jsou to kočky. Psi, prosím. Kočky, nikdy! Na terase pizzerie, kde jsme obědvali, se jich sešlo celkem pět. Byly roztomilé, ale k našemu stolu se přiblížily jen jednou. Maminka je kopy nohou a plynulými výhrůžkami v češtině držela v bezpečném dosahu. Když poslední dílek pizzy s artyčoky nedojedla, číšník ho hodil těm kočkám. Těžko se nezasmát z plných plic. Karma je zdarma. A pizza zjevně taky.

Naštěstí začalo znovu pršet a první kroky ve starobylém městě Tropea, o kterém maminka prohlásila, že je tady všechno nové, jsme udělali v mírném deštíku. A pak se zase vyčasilo a mohla jsem fotit jak urvaná. Domy na skále nad mořem, bizarní okna, ruku s křížem na kazatelně v kostele, modré fábory v ulici i svatyni Santa Maria dell'Isola. Příběh jejího vzniku jsem úplně nepochopila, někdo chtěl uřezat dřevěné Madoně nohu, ochrnul. A ti, co o tom rozhodli, zemřeli. A Panna Maria pak konala dobro na všech ostatních. Prostě si to vygooglete. Stejně nikdo neví, jak to doopravdy bylo.

Cestou zpět jsme ještě projeli zajímavým městem Pizzo a nakoupili kilo soli, abychom si zítra ráno mohli konečně udělat vajíčka. Cukr jsme posbírali v baru, kde jsme se stavili na kávu. Apartmán a jeho vybavení je svým způsobem fascinující.

Našli jsme dalekohled. Vázičku se špekáčky. Deset krabiček s velikonočními vajíčky.

Ale když jsem dnes ráno rozbila skutečná vajíčka na hemenex ke snídani, v celé kuchyni nebylo zrníčko soli. Není tady ani cukr, kafe na uvítanou, prostě nic, co by normální člověk v kuchyni potřeboval. Domácího jsme neviděli, jen si dopisujeme. Na všechno mi odpoví, že jsem si špatně přečetla informace na bookingu. Příště si do příručního kufírku budu muset sbalit i tablety do myčky. Taky tu nejsou. Zato tady máme přehravač videokazet.

Když jsem, dnes i s bratrem, sledovala západ slunce jen pár metrů od našeho domu, na všechna příkoří jsem zapomněla. Tady, na břehu mořském, v teplém dešti a teplých paprscích zapadající slunce říkám životu znovu ANO!