Co tam jako děláte, dvě děti s matkou na dovolené? Jarda je upřímně udiven, neboť ty děti jsme my s bratrem v kategorii 50+. Když si jdeme zaplavat, maminka sedí na břehu a bedlivě nás sleduje. Pořád jsme její děti a na věku nezáleží. Až když vylezeme z moře, lehne si a zavře oči.

Je pravda, že zatímco my s maminkou už jsme léty sehrané a známe se dokonale, bratr je občas překvapen maličkostmi. Už toho nech, toho frflání, oboří se na mě znenadání. Mám chuť se zasmát. Já a stěžovat si?  Na to jsou jiní šíbři, kteří by mohli vyprávět o mém frflání na cestách. Aleš, který pochopil, kdy je Barunka hladná a je lepší se jí klidit z cesty nebo ji nakrmit. Děti z Bukovinky, které zažily i mou éru na antidepresivech. A Jarda, který má vypěstovanou imunitu proti všem mým protestům a prošel se mnou i Údolím smrti.

Bratr ještě nepochopil, že pokud se vyskytuju v blízkosti moře a někdo mě drží kvůli takové malichernosti, jako je káva, neustále daleko od břehu, musí očekávat odpor.

Sirény z mořské pěny mě vábí a lákají. Nedá se s tím nic dělat a upřímně, ani s tím nic dělat nehodlám. Jsem přímořský typ a proč jsem se narodila uprostřed Suchozemě, to nikdy nepochopím. Jónské moře je tyrkysovější a slanější než Tyrhénské. Je stejně teplé, přístup z písčité pláže ideální, jen příliv zvedá vlny. Slunce svítí, vánek pofukuje a maminka je dnes v lepší formě. Chodí do moře opakovaně a bojí se zas o kousek méně než včera.

Když jí pomáháme na břeh, recitujeme tatovu nejoblíbenější říkačku: Vytáhnout hrocha z močálu, to vám jde tuze pomalu.

Tata je tady pořád s náma, jen asi sedí někde pěkně ve stínu, aby se nespálil. Kdo myslíte, že po něm zdědil tak citlivou kůži? Bratr nebo já, mladší otloukánek?

Dnes jsme se vydali ze západního pobřeží na východní, protože jsme v tom úzkém kousku jižní Itálie. Z jedné strany na druhou je to asi hodina cesty. Teda napřed hodně do kopce a pak hodně z kopce. Po cestě není vidět nic než stovky patrně vyvřelých kopců a hrbolů, porostlých olivovníky.  Čím vyšší krpál, tím větší pravděpodobnost, že na jeho vršíčku si někdo postavil barák, který teď chátrá. Je to jak z nějaké pohádky, která patrně neskončí dobře. Občas jsou nahoře na skále celé vesničky. Lidi nikde vůbec žádní. Dálnice s neustálou regulací rychlosti až na 30 km/hod, která je naštěstí zdarma. Univerzitní kampus olbřímích rozměrů uprostřed ničeho. A pak jsme najednou na druhé straně pevniny a vidíme moře. Hurá! Ale to jsme vlastně nechtěli.

Hlavní město Kalábrie se jmenuje Catanzaro a vracíme se zpět do vnitrozemí ho najít.

V průvodci je označováno jako nejbizarnější město v Evropě. Tak to teda nemůžeme popřít.

Každopádně je to město, kde nezaparkujete ani na konci sezony. Leží na dvou stranách údolí a ty dvě části spojuje Ponte Bisantis, betonový most o délce 468 metrů. Ten vidíme, když zastavíme na blikačky na zcela zaplněném parkovišti s vyhlídkou. Jinak tou starší částí města ve strmém kopci několikrát projedeme v marné snaze někde nechat našeho Fiatka. Auta lemují úplně každou uličku, most, nájezd, náměstí a občas ho někdo zaparkuje i na kruhovém objezdu. Takže asi je to tady někde moc hezké, ale my jsme rádi, že jsme se z toho labyrintu vymotali. Maminka žila v domnění, že jedeme do malebné vesničky v horách, takže dává průchod svému překvapení.

Plni dojmů jedeme zpět na východní pobřeží. Maminka chce na záchod, bratr chce kafe a já chci do moře. Zastavujeme v letovisku Soverato Marina. Je konec září, ale tady zjevně sezona skončila. Jako v celé Kalábrii na pobřeží, většina barů a obchodů je zavřená. Sehnat to kafe a vodu na pláž chce vytrvalost a trpělivost, kterými zrovna neoplývám. Ale pak se vše v dobré obrátí. Máme lehátka i slunečník, převlékárnu, toaletu a moře prakticky jen pro sebe.

Že tu nejsou lidi, to je úplně nejvíc nejlepší na celé dovolené.  

Večer se z našeho domu na pláži opět vydávám na západ slunce, to si nemůžu nechat ujít. Ležím na břehu jako vyvržený vorvaň, zlatý kotouč se odráží na hladině a v okruhu kilometru není ani noha. Tomu se říká štěstí. Mám v hlavě úplně vymeteno. Nemyslím vůbec na nic. Žádné myšlenky se nerodí, nápady nepřicházejí, jen klid a mír. Dokud slunce nezapadne a Barunka nezjistí, že je hladná. Kliďte se mi z cesty a stavte vodu na špagety!