Tak jsme se chtěli celý den poflakovat u moře za domem. A nakonec jsme zase vyrazili na výlet, tentokrát se šťastným parkovacím koncem. Cílem bylo město Cosenza v horách, až téměř pod mraky, vysoko nad údolími. Cesta tam i zpět byla uchvacancující. Mosty, tunely, serpentýny v rozlehlých neobydlených oblastech.

Být v Kalábrii majitelkou betonárky nebo firmy na výrobu dopravních značek, jsem capo di tutti capi.

Taliány žádné příkazy nevzrušují, má jasno maminka, když nás v jednom ze stovek úseků s rychlostí omezenou na 30 km/hod a zákazem předjíždění, vyskytujících se zvláště v oblastech, kde není vůbec nic, natož lidi, opět předjíždějí místní. Po krátké odbočce do zemědělského areálu neznámé vesnice, kam nás zavedla bratrova navigace, opravdu dojedeme do Cosenzy a opravdu najdeme volné místo na parkovišti.

I tady všude parkují auta a podél každé cesty, zákoutí, klidně i uprostřed křižovatky jsou pytle s odpadky. Proto je docela zajímavé, že ve městě jsou koše na tříděný odpad. Náš domácí pověsil na ledničku celý rozpis, který den máme jaký odpad nechat v pytlích před domem.

Zapomněl jaksi dodat ty pytle, které jsme si taky nepřivezli, a taky tento systém vůbec nepočítá s tím, že byste třeba vypili víno ve středu, když se sklo vyváží v úterý.

 

 Příští vývoz už budeme popíjet a vzpomínat doma, takže co s těmi odpadky uděláme, to se ještě neví. Mám chuť je domácímu jen tak bez pytle vysypat u vchodu.

Ale zpět do Cosenzy. Nakukuju do kostelů, které mají vždycky před oltářem beránka v různých podobách. Ano, přejdeme několik mostů, jinak to tu nejde. Dáme si kávičku a nějaké dobroty k tomu v příjemné kavárničce na rohu, kde si vzpomenu na slovo fragola – jahoda a pistachio – pistácie, takže dostaneme dva zajímavé minidortíčky. Maminka si libuje, že je ten její s jahodou nacápaný něčím citronovým, tudíž se dobře krájí. A já miluju pistáciový krém, takže si libuju taky. Bratr má kafe, které potřebuje, protože řízení tady je dost vyčerpávající. A taky je nachlazený a dostal rýmičku, zatímco mě začalo bolet na průduškách. Ať žije klimatizace! Maminka sedí v autě vzadu a nebolí ji nic. Proto si poručí zmrzlinu do velkého kelímku, zatímco my si jen přihlížíme.

Když hledáme tržnici, kterou nenajdeme, dostaneme se do pěší zóny, kterou jsme nehledali.

Ale je to moc zajímavé místo, protože je zde umístěno muzeum Bilotti pod širým nebem. Je zde rozeseto 29 kopií uměleckých děl známých autorů, Dalího, De Chirica, Rotella. Je to krásné a obdivuhodné. Proč v uličce za rohem už je ale takový bordel, že jsou odpadky v květináčích, poštovních schránkách i všude po zemi, to asi nepochopím.

 

Ráno to vypadalo s počasím všelijak, ale opět vyšlo slunce a pálí tak, že máme v černém autě 29 stupňů. Takže jedeme k moři! Cesta z Cosenzy do přímořského letoviska Amantea trvá asi hodinu. Jedeme do nulové nadmořské výšky, ale zatím neustále stoupáme v prudkých serpentýnách a vracečkách, při kterých vzpomeneme našeho Bennyho z Ostravy. Věřte, nevěřte, za chvíli na to mi volá. Bohužel omylem někde v kapse, takže mu nemůžeme říct, že pro motorkáře je tohle naprostý ráj. Když vystoupáme tak vysoko, že to dál nejde, projíždíme vesnicemi rozesetými o samotě v horách. Co tady ti lidi dělají? Jak tady rodí nebo umírají, když do civilizace je to daleko a samá zatáčka, v zimě či mlze stěží sjízdná?

Ulice vede navíc těsně kolem domů a pokud je v obci nějaká zvláště prudká zatáčka, stojí na ní dům a je v něm obchod, který si zboží vystaví před dveře.

Pozoruhodné jsou i značky upozorňující na krávy, které by v těchto místech musely být vybaveny pohorkami.  Naštěstí jsme žádné stádo na neuvěřitelně klikaté cestě nepotkali. Stejně jako jsme včera neviděli žádného jelena, na kterého upozorňovaly značky na pobřeží. Pokud se u moře pasou jeleni, pak už je patrně rovnou uloví, upečou a ani nemusí solit. Tady je možné všecko. Ale zvířat je tu opravdu minimum. Občas nějaký pes na pláži, občas nějaká kočka v restauraci nebo na cestě. Dnes jsme zahlédli pár ovcí. Ale jinak je tu jen zelené chabraščí na prudkých svazích a na jejich vršíčcích domy, většinou prázdné. Občas vypálené.

Nakonec začneme konečně klesat. Když navigace hlásí, že jsme za 5 minut u moře, těžko se tomu dá věřit. Stále ještě jedeme mezi kopci a moře není vůbec vidět. Až pak najednou, těsně vedle nádraží Amante, je dlouhá pláž.

Milovníci vlaků si tady dost užijí, můžete se jít vykoupat, a přitom ještě pozorovat vláčky, jak jezdí furt sem a tam. Jsou z moře na dosah.  

Trať vede i kousek na naším apartmánem, takže nás to pořád budí. A občas si strojvůdce jen tak pro radost i zahouká, ideálně kolem čtvrté hodiny ranní.

Ale mně to nevadí, nevadí mi nic. Já se koupu v moři a bořím si nohy do písku, i když mám v sobě modafen. Moře nemůže nikomu uškodit. Maminka se dnes na moře necítí a nachlazený bratr s ní posedává na kamenech, zatímco my mladí dovádíme ve vlnách. My znamená já. Jinak tu opět není živáčka. Jeden pán přichází a čumí na mě právě v okamžiku, kdy si sundávám mokré plavky.  Mně je to jedno, já jsem nasolená, svítí slunce a jedeme domů uvařit si těstoviny. Nebudu hladná.

 

Pak ještě tradiční západ slunce za domem. Mám v hlavě úplně vymeteno. Nepřemýšlím o ničem, natož o svém životě. Sedím, pozoruju slunce za mraky a vlny, které se s úplňkem zvětšují. Jsem na pláži sama a je to úžasné. Když se vracím do domu, na lavičce mě čekají oba Víťáci. Dolce Vita není bez Víta, to je jasné.