Tak jsme doma. Pračka jede na plné obrátky, venku stále příjemná teplota i slunce svítí. K idyle chybí jen ta mořská hladina za dvěma jedlemi. A taky zdraví, protože ležím ve své posteli, třesu se zimou, smrkám a kašlu na všechno.

Když se blížím k moři, jsem schopna i běžet, na to jsou očití svědci. Má duše se tetelí blahem a mozek přechází do základního nastavení. Houpat se na vlnách a nechat slanou vodu, ať mě nese, to je báječné. Ale ke štěstí mi stačí smočit si nohy a sedět na břehu. Dýchat mořský vzduch.

Jestli je na této planetě ideální místo, kde bych měla žít, má určitě nulovou nadmořskou výšku.

Většina lidí touží po dovolené u moře, ale většina je taky šťastná, když nasněží. Lezou po horách, zdolávají kopce, chodí, běhají, šlapou na kole, jezdí na lyžích, sbírají hřiby a nevím, co všechno ještě postují na sociálních sítích. Vytvářejí dojem, že TO je ten normální život, ten ideál, to štěstí. Já to mám jinak. Zimu nesnáším, zdolávání vrcholů ve zpoceném tričku se mi z duše protiví, jakož i veškeré soutěžení. Takže když je čas sbalit fidlátka a vrátit se do Suchozemě, přitíží se mi. A to tak, že velmi.

Přivézt si od moře zánět průdušek, to je majstrštyk hodný Zoufalce.

Dobrá zpráva je, že maminka i bratr jsou veselí a zdraví. Náladu jim nezkazilo ani plné letadlo na cestě zpět, protože bratr seděl u okýnka a viděl shora místa, která zná a má rád. Maminka na sedadle mezi námi se raduje ze života tak nějak nepřetržitě, protože si dokáže od plic ulevit přímo v momentě, kdy ji něco rozhodí, a pak už to nenese dál. A já jsem se z posledních sil zmátořila, abych si po příletu do Prahy užila večeři s naší Megís. Bratr zblajzl dva řízky a odjel do Brna.

Jak jsme se dostaly s maminkou vlakem domů, to už si moc nepamatuju, ani poslední dva dny v peřinách. Ale chtěla jsem tyto zápisky nějak ukončit a zároveň vás nenakazit svými stesky po stříbrné mořské hladině. Kalábrie byla zajímavá, obě moře úžasné, ale myslím, že už se sem nepotřebuju vrátit. Těch odpadků podél ulic, cest, zákoutí bylo až příliš. Tropea a Capo Vaticano byly nejlepší (nejčistší) ze všeho, ale příště zamířím zase někam jinam a třeba i s někým jiným. Kdo se přidá k Zoufalcovi?