Co není pojmenováno, to prý neexistuje. Jazykovědkyně Jana Valdrová vypracovala metodiku inkluzivního jazyka a školí firmy, instituce, veřejnou správu, média i jednotlivé mluvčí, jak koncipovat texty a promluvy zdvořileji, adresněji, uživatelsky vlídněji. Prostě tak, aby se všichni cítili osloveni a respektováni. Ženy, muži i nebinární osoby.

Boj o rovnoprávnost v jazyce asi není žádnou novinkou. Předpokládám, že ho už v minulosti iniciovaly především ženy?

Ano. Před půl stoletím si ženy v průběhu feministického hnutí začaly lámat hlavu, proč při veřejných projevech nemá jejich vystoupení stejný status jako u mužů. A přišly na to, že problém částečně spočívá i v jazyce. Ve způsobu, jakým se ve společnosti mluví a píše o ženách a jak se se ženami mluví. Začaly to definovat jako sexistický jazyk, protože zjistily, že v jazyku vládne generické maskulinum a genderové stereotypy, které odkazují ženu do druhořadé pozice, například „žena jako šéfka ztrácí ženskost“, „ženy nemají buňky na matematiku“, vtipy na ženy za volantem a podobně. Postupně začaly veřejně činné ženy a političky požadovat a prosazovat nesexistický, genderově vyrovnaný jazyk, který zobrazuje ženy a muže na stejné úrovni.

Jak se to konkrétně projevuje?

Názvy osob se často redukují na mužské tvary. Ty sice jako by zahrnují i ženy, ale studie dokázaly, že pod tvarem prezident, právník nebo expert ženy málokdo vidí. Generické maskulinum působí jako reklama na muže. Vymazává podíl žen na veřejném dění, snižuje status odbornic a ignoruje nebinární lidi.

Dnes už gender zohledňuje více parametrů než mužské a ženské pohlaví?

Proto se tomuto jazyku říká inkluzivní. Naše vyjadřování má zahrnovat i nebinární lidi, pokud jsou adresátkami či adresáty toho projevu a přejí si být jeho součástí. Co není pojmenováno, to neexistuje. To ženy v minulosti pocítily na vlastní kůži až do hloubi duše. Teď to pociťují nebinární lidé a další genderové entity. Nikdo by neměl být z jazyka cíleně vyřazován a přehlížen. Ani v pracovním prostředí.

Patří do inkluzivní komunikace i korektní oslovování lidí s nějakým fyzickým či mentálním handicapem?

Základním principem inkluzivního jazyka je zdvořilost a adresnost. Dříve se drsně mluvilo o mrzácích, pak o handicapovaných lidech, dnes jsou to lidé se zvláštními potřebami. A já se věnuji zejména nebinárním lidem.

Proč je důležité zahrnout do komunikace i tuto skupinu?

Být k nebinárním lidem slušní se vyplácí, a to nejen z pohledu respektu a vstřícnosti, ale také z ekonomického hlediska. Mohou to být talenty, ale když se v inzerátu na pracovní pozici nevidí, necítí se být osloveni, tak se mnoho z nich vůbec nepřihlásí. A to přesto, že splňují všechny požadavky. Hmatatelným výsledkem inkluzivního jazyka je proto například jiná formulace pracovní inzerce. Místo „Nabídka práce: obchodní ředitel“ je možné alternativně napsat „Nabídka práce: obchodní ředitel:ka / obchodní ředitelKa / obchodní ředitel*ka / obchodní ředitel_ka / sales manager.

Proč je pro českou společnost inkluzivní jazyk pořád něčím, co není běžnou součástí vzdělání a vychování?

Po zrušení cenzury v roce 1989 začalo být u nás poměrně nepřátelské prostředí vůči feminismu, byl často zesměšňován. To se stalo i v jazykovědě. V 90. letech jsme dostali mylné informace o tom, k čemu inkluzivní jazyk je, a už se to s námi táhlo. V roce 2010 jsem spolu se dvěma dalšími autorkami učinila pokus zavést výuku inkluzivního jazyka do školních osnov. Na nátlak 14 vedoucích kateder z českých vysokých škol ministerstvo stáhlo náš materiál z webových stránek a problematika se do škol nedostala. Nezabývá se jí ani Ústav pro jazyk český.

Předpokládám, že neznalost nás přesto neomlouvá, naopak může přerůst i v pořádnou ostudu?

Ty důsledky jsou dalekosáhlé. Čeští lidé vyrůstají v prostředí, které inkluzivitu nikdy netematizovalo a nikdo se jí systematicky nevěnuje. Proto se stává, že když má někdo z Česka projev v zahraničí a pronáší ho v maskulinu, tak se publikum ošívá a neví, co tím ten člověk sleduje. V západním světě jsou už dávno zvyklí mluvit inkluzivně, na univerzitách, v byznysu i ve veřejném prostoru. Působíme někdy jako dinosauři, kteří prospali 50 let vývoje jazyka. Důvodem nepřijetí diplomových prací studentek a studentů dnes může být argument, že je práce napsána v maskulinu. Stejně tak projekty v rámci EU formulované v maskulinu jsou dokladem neznalosti oficiální komunikace a jejích náležitostí a mohou být jedním z faktorů nepřijetí žádosti.

Odkopeme se už špatným oslovením? Platí to i v e-mailové komunikaci?

Jistě. Když vás někdo osloví na shromáždění „Vážení kolegové“, a sedí tam ženy i muži, tak hodně lidí už to cítí přinejmenším jako nezdvořilé. Já bych tady neoperovala slovy jako cancel culture, cenzura nebo politická korektnost, nýbrž jde o normální zdvořilost a empatii. Když ženy v mluvním projevu označíte, vyjádříte jim tímto způsobem uznání. Když pan starosta nebo paní starostka v projevu řeknou, že se projekt podařil díky bratrství a sesterství těch, kteří se na něm podíleli, tak si hned uvědomíte, že na tom pracovaly i ženy. Jsou to jednoduché a pochopitelné věci a cítí to tak i nebinární lidé. Vždy oslovuji ty, kdo přede mnou sedí, nebo ty, kterým něco píšu. Pokud vím, že jsou mezi příjemci i nebinární lidé, připojím hvězdičku nebo dvojtečku uprostřed slova.

Kdo jsou v českém prostředí největší odpůrci inkluzivního jazyka? Proč ani z jazykového vědeckého prostředí nevychází nějaká iniciativa?

Start tohoto tématu v českém veřejném prostoru zhatil Ústav pro jazyk český, jazykovědci a jazykovědkyně i jednotliví mluvčí. Pokud trvají na konzervativním způsobu vyjadřování, možná ani nevědí, jak tím podporují patriarchát. A podílejí se na tom i samy ženy. Moje daňová poradkyně měla na vizitce, že je daňový poradce, protože podle ní tento výraz působí důstojněji. Jinou ženu dokonce uráželo, když byla nazývána vědkyní. Toto oslovení považovala za znehodnocení svého statusu „vědce“. Některé ženy se snaží přiřadit se do mužské skupiny, ale tím jen přiznávají a posilují tu dominanci mužů.

Je pro inkluzi důležité přechylování?

Samozřejmě. Přechylování v jazycích, které to umí, vynáší ženy v komunikaci na světlo. Bez přechylování jsou ženy ve stínu maskulina. Jedna překladatelka mi v rozhlasové debatě řekla, že nemá nic proti mužskému rodu a používá pravidlo líné huby. Prý oslovuje všechny studentky a studenty „vážení studenti“, a ještě jí to nikdy nikdo nevyčetl. Já osobně vždy preferuji pravidlo zdvořilosti a vstřícnosti. Pokud začne někdo operovat se svobodou slova, tak ano, souhlasím s tím, že soukromé osoby mohou mluvit, jak chtějí. Ale je to pak jen jejich problém, když neví, jaké důsledky to vyjadřování může mít. A na veřejnosti bychom se měli vyjadřovat zdvořile a podle toho, jaká je cílová skupina, také inkluzivně.

S jakými dalšími jevy v jazyce je třeba se vypořádat?

Je tu například určitá asymetrie v názvech povolání. Četla jsem článek o paní, která šije boty a říká si švec. Podle ní je „ševcová“ manželka ševce. Pravda je obojí, ale když právě ta paní, která šije boty, si začne říkat ševcová, lidé se nad tím zamyslí, a ona prosadí ten rozšířený význam (který to slovo už dávno má). V asociaci zdravotních sester mě prosili, abychom vymysleli nějaký výraz pro zdravotního bratra. Chtějí přitáhnout více mužů do této profese. Lidé se bojí používat femininum, protože je obsazené jiným významem. Typicky třeba „občanka“, „fyzička“, „chemička“, „plnička“.

Když se vrátíme na pracoviště, kolektivy jsou často mezinárodní, diverzifikované. Není to jednolitá masa, každý člověk může mít jinou, individuální zkušenost. Kdy tedy prosazovat pravidla inkluzivního jazyka a kdy respektovat jiná rozhodnutí jedince?

Pokud chce být konkrétní žena nazývána vědcem, ředitelem, manažerem, tak prosím. Ale když budu oslovovat větší skupinu lidí, tak je slušné oslovit ženy i muže. Pokud jsou tam i nebinární lidé a vnímají se jako žena nebo jako muž, tak je oslovuji dámy a pánové. Někteří nebinární lidé ale chtějí, aby se s nimi komunikovalo specifickým způsobem. Hlásí o své místo na slunci. Někteří preferují mužský rod, druzí ženský nebo střední, jiní rody střídají, další mají své vlastní, někdy radikální jazykové postupy, které testují v praxi. Třeba nahrazení koncovky slovesa písmenem x, „Já jsem studovalx“ místo tvarů studoval, studovala, studovalo nebo studovali jsme. Jazyk na to neumře, když budeme respektovat různé způsoby vyjadřování. Jazykové nástroje se přirozeně rozrůstají s potřebou oslovit nové skupiny lidí.

Vy jste zpracovala metodiku inkluzivního vyjadřování. Mají o ni firmy zájem?

Ano, zájem je velký. Jsou to firmy z různých oborů a napříč společností. Měla jsem workshop pro Vodafone a měl velký úspěch. Lidé obecně mají řadu otázek, které si potřebují vyjasnit. Jsem moc ráda, že debatu považovali za přínosnou a chtějí se řídit mojí metodikou. Měla jsem možnost hovořit o tématu také se členy Prague Bussines Fora, připravuji webináře pro další velké firmy[MOU1] . Pro mě je důležité, že jsou v Česku společnosti, kterým jde o příjemné pracovní klima a vstřícnost vůči lidem bez ohledu na pohlaví a identitu. Ráda příručku s praktickými příklady pošlu každému, kdo o ni projeví zájem.

Kdybyste mohla mít jedno přání, které by se splnilo, co byste si přála? Co u nás nejvíc chybí?

Hodně velkým přáním je, abych mohla svoji metodiku umístit někam, kde by se na ni mohli volně dívat statisíce lidí. Chybí zde nějaká platforma, která by poskytovala moderní informace založené na pozorování vývoje problematiky inkluzivního jazyka ve světě.

Aby lidé měli možnost se poučit, získat argumenty?

Aby měli informace, jak se chovat, když potkají člověka, který s nimi bude chtít mluvit způsobem, který dosud nezažili. Ústav pro jazyk český jim je neposkytne, ten tu problematiku ignoruje do té míry, že dokonce považuje za zbytečnou i alternativu „hostka“ ke slovu „host“. Zajímavé je, že ve směru k mužům se chová jinak. Na dotaz, zda je možné mužům, členům skupiny mažoretek říkat „mažoreti“, odpověděli, že raději ne, aby to někoho neurazilo. Mně připadá divný už fakt, že žádáme nějakou instituci o svolení, zda můžeme někoho nějak nazývat. My nemáme žádné centralizované, vševědoucí pracoviště, které by nás poučovalo, jak máme mluvit. Bohužel instituce, na které se lidé obracejí o radu v oblasti inkluzivního jazyka, o věci nemají ponětí.

Jaký první malý krok může každý z nás v práci udělat, abychom se vydali cestou inkluzivního jazyka?

Prvním krokem není poučování druhých o tom, co víme, co jsme někde četli, ale snaha naslouchat ostatním. Uvědomovat si a poznávat lidi kolem sebe. Můžeme si myslet cokoliv, ale mluvit bychom měli s kolegyní či kolegou vždy vstřícně a empaticky. Největšími problémy češtiny jsou v této oblasti stále zažité stereotypy, používání maskulina a sexismus. V projevu druhých lidí je můžeme záhy odhalit. A pak s tím můžeme i něco dělat.

Inkluzivní jazyk by měl být součástí firemní kultury. Ale co s firmou, kde zaměstnavatelé nejdou příkladem, a možná ani netuší, že něco dělají špatně?

Právě pro firmy je důležité něco o inkluzivním jazyce vědět. Na inzerát v maskulinu se hlásí až o čtvrtinu méně žen než na vyváženě formulovanou nabídku. Až po rozkliknutí profese „truhlář“ se dočteme, že „obor je vhodný pro ženy“ – tak proč jej nenazvat „truhlář/ka“? Rozšířený je mansplaning – muži poučují ženy o tom, co samy vědí lépe. A to je jen hrstka příkladů z mnoha. Inkluzivní jazyk ovlivňuje myšlení a může snižovat napětí na pracovišti. Snad už to není tak běžné, ale občas se ještě dnes musí ženy v práci denně dívat na sexistické fotky u vedlejšího stolu, poslouchat nevhodné vtipy. A v neposlední řadě stále narážíme na využívání zdrobnělin.

Co je na zdrobnělinách špatného?

Je rozdíl, když šéf řekne: Evičko, podejte mi ten spis. Nebo když řekne: Evo, podejte mi ten spis. Zní to jinak, že? Zdrobněliny jsou znakem převahy, i když to šéf asi nedělá ve špatném úmyslu a nemá tušení, že zdrobněliny jsou jedním ze systémových jazykových prostředků dominance nad jiným člověkem. Podobně také zdrobnělina „kolegyňka“ snižuje odborný status dané expertky. Nerovnost se dá otestovat subverzí „kolegáček“ a „Ano, Pepíčku, ten spis máte tady.“

Změny v jazyce se týkají hlavně lexikální části. Mohou se do budoucna promítnout i v české gramatice?

To je dobrá otázka. Problém je totiž nejen v lexiku české slovní zásoby, ale i v gramatice. Už i koncovky rozlišují oblasti na mužské a ženské, a když o tom nic nevíme, jsme tím manipulováni. Psala jsem do České televize, aby změnili název pořadu Sama doma na S námi doma, aby motivovali ke sledování i ty, kteří se neztotožňují s ženskou koncovkou. Ale prý je to zavedené a měnit to nechtějí. Určitě tak přicházejí o část divácké obce.

Další zajímavou oblastí je slovotvorba. Na co si tady dávat pozor?

Označení osob má různé významy podle rodu. Jazyk je potvora, ale nemůže za všechno. Spoustu věci ovlivňují lidé, kteří ho používají. „Kuchař“ je vnímán jako osobnost, jako Pohlreich. „Kuchařka“ je ta zpocená paní v jídelně. Podle rodu má profese různý status. Říkávalo se se, že „učitel“ je profese a „učitelka“ je diagnóza. „Fanoušek“ je někdo, kdo něčemu rozumí. „Fanynka“ vzdychá pod pódiem. To je důsledek toho, jak se ty názvy v českém prostředí používaly. O ikonickém pořadí osob nemluvíc („nemluvě“ je maskulinní tvar): třeba „Adam a Eva“. Nikdo neříká „Eva a Adam“. To takzvaně důležitější je vpředu.

Ovlivní jazyk i radikální genderové menšiny a nové zkratky?

Jazyk český je tak bohatý, že můžeme využívat jeho možnosti a mluvit inkluzivně už teď. Ale jsou tu nebinární lidé, kteří jsou opravdu radikální a mohou vnést do jazyka nové prvky. Ty se neujmou, nebo se ve větším měřítku neujmou, protože většina lidí bude dál mluvit tak, jak se to kdysi naučila. Kvalita společnosti ale se projevuje v tom, jak se chová k menšinám, a v okamžiku, kdy mám před sebou nebinárního člověka s nebinárním vyjadřováním (byť třeba jenom střídá ženský a mužský rod, když mluví o sobě), tak je slušné to respektovat. O inkluzivním jazyce jsou v internetu dostupné milióny informací, takže asi na to něco bude.

Takže naleštěné boty a drahé hodinky už nestačí?

Jazyk je součástí sociálního jednání a třídí lidi do sociálních pozic. Ať chcete nebo nechcete. Já žiju v Rakousku. Tady, když mluvíte na veřejnosti, tak při každém oslovování osob jmenujete ženy a muže. A nikdo z toho ještě nedostal kopřivku. Je to spíš otázka zvyku.  V češtině máme devět způsobů, jak redukovat maskulinum a používat ho úsporně, ale zatím se tyto možnosti nevyužívají tak, jak si oslovovaní lidé zaslouží. Popsala jsem je ve své metodice a je o ni velký zájem veřejnosti. Ta je v prosazování inkluzivního jazyka dál než česká jazykověda.

Není to smutný konec povídání?

Kdepak, je to veselý konec. Jako jazykovědkyně říkám, česká jazykověda ať si zkoumá, co chce. Když lidé chápou, že je inkluzivní jazyk důležitý, tak půjdou s dobou. Jsem z toho nadšená, jak se inkluzivní komunikace dostává do povědomí široké veřejnosti. Je třeba pochopit, že jazyk spoluutváří realitu, a je naší velkou výhodou, když s tím budeme umět pracovat.

Ukázka z metodiky inkluzivního vyjádřování Jany Valdrové

·     Dotaz „Paní, nebo slečna?“ nepatří do moderní komunikace. Vznikl kdysi jako jazyková kontrola rodinného stavu ženy; mužská verze neexistuje. Ženu prostě oslovíme „paní“, a která bude považovat za důležité dát najevo, že není vdaná, opraví nás. V jednom fejetonu jsem navrhla odpověď: „A co vy, ženatý, nebo ještě k mání?“

·     Jména a tituly uvádíme ve stejném modu u žen a mužů, například místo „Ing. Petr Novák s chotí“ použijeme „Ing. Petr Novák a MUDr. Hana Nováková“. Příjmení žen ponecháváme zásadně v původním tvaru a nepřidáváme -ová tam, kde není.

·     Také na vizualizacích (grafikách, obrázcích, fotografiích,) je znát, jak komunita pojednává různá pohlaví. Záběry z akcí, kde převládají či dokonce jednají pouze muži, seznamy konferenčních příspěvků bez účasti žen, fotografie, kde ženy stojí na samém okraji skupiny, diskusní manely bez žen prozrazují, jaké je v dané instituci postavení žen a dalších pohlaví a zda se tím vůbec někdo zabývá.

·     Příklady možného nahrazování maskulina neutrálními tvary:

• Občané místních částí představili zástupcům vedení města návrhy projektů. X Občanky a občané místních částí představili vedení města návrhy projektů /...lidé z místních částí představili...

• Myslíme i na kolegy, kteří se musejí starat o nemocného člena rodiny, a dáváme jim týden volna navíc. X Pro péči o nemocného člena rodiny dostanete týden volna navíc. / Kolegové a kolegyně, pečující o nemocného člena rodiny, dostanou týden volna navíc.

Rozhovor byl pořízen pro web Welcome to the jungle.