Jaká je pravděpodobnost, že se mi bude líbit kniha, jejíž název ani neumím vyslovit? Která není ani autobiografií ani čistou fikcí ani klasickým románem? A jejíž děj se odehrává v různých časových rovinách a v různých válkou zasažených a rozvrácených zemích světa a pro mrtvoly občas není kam plivnout? Malá, velmi malá.

Přiznávám, válečné běsnění mě děsí k smrti. Nedívám se na válečné filmy, nečtu reportáže o válečných zvěrstvech a nejezdím na nebezpečná místa. Takže když jsem se začetla do knihy bývalého válečného fotografa a dokumentaristy Hervého Jakubowitze, mé obavy se naplnily. Nemohla jsem spát a měla jsem noční můry. Přesto jsem musela číst pořád dál.

Příběh francouzského novináře, který uprostřed smrti potká lásku, zní jako klišé. Jenže je to právě láska a naděje a odvaha čelit následkům svých činů, co je na příběhu to nejautentičtější a čeho jsem se držela ze všech sil až do poslední stránky.  Protože tu apokalypsu všude kolem jsem byla občas schopna vnímat jen s přihmouřenýma očima. Je příliš děsivá a je tak blízko nás, i když si pořád namlouváme opak. A kde bych člověk raději přeskočil odstavec textu, tam ho bez milosti zasáhne síla vložených fotografií. I když knihu rychle zaklapnete, budete je mít stále před očima. Zvláštní je, že nevidíte jen ruiny a vojáky a plačící děti. Vytlačí je představa ženy se zvláštníma očima, jejíž fotku v knize nenajdete. Musíte ji hledat v sobě.

Pro Hervého je to kniha velmi osobní, neboť do ní promítá své vlastní zkušenosti. Kde končí realita a začíná literární fabulace, není podstatné. Nepátrám po tom, co skutečně zažil a co si domyslel. Nechávám se strhnout jeho vyprávěním, protože je to poprvé, co mu opravdu rozumím. Díky skvělému překladu Alžběty Stančákové mám možnost nahlédnout hlouběji do jeho nitra, daleko za Jak se máš? nebo Dáš si ještě trochu vína?

Abyste rozuměli, Hervé a jeho partnerka, Múza a vydavatelka Bára Baronová jsou mí přátelé. V reálném životě je ale mezi Hervém a mnou jazyková bariéra, která nejde tak snadno překonat. Věděla jsem od začátku, že je to výjimečný člověk, se kterým je radost pobýt. Ale až jeho kniha mi pomohla pochopit, že jsem se nemýlila. Skvělé fotky jsem čekala, ale že je i skvělý spisovatel, to mě dostalo.

Dalším rozměrem knihy, jako ostatně všech knih z nakladatelství wo-men, je její vizuální stránka. Knihu s šustivým hřbetem pro zvláštní barvu přebalu a jedinečnou grafiku nepřehlédnete. Když jsem knihu dočetla a držela v dlaních, uvědomila jsem si, že je za ní ještě jeden silný příběh. Osudové setkání Báry a Hervého, dvou talentovaných lidí, kteří se milují, respektují, povzbuzují a společně tvoří. Výsledkem je i Orel z Diyarbakiru.

Jak jsem psala v úvodu, pravděpodobnost, že mě právě tato kniha zaujme, byla velmi malá. Podle definice je pravděpodobnost udávána číslem mezi nulou a jedničkou, kdy má-li jev pravděpodobnost nula, je to jev nemožný, a naopak jevy s pravděpodobností jedna jsou jevy jisté.  Dostala jsem se z nuly na jedničku za 285 stran.

Hervé Jakubowitz: Orel z Diyarbakiru

Vydalo nakladatelství wo-men v roce 2023

Foto k článku: wo-men publishing

Upozorňuj vážené čtenářky a čtenáře, že rubrika se jmenuje Knižní inspirace a mou jedinou ambicí je upozornit vás na knihy, které mě zaujaly. Kritiky, recenze a rozbory přenechávám odborníkům. Děkuji za pochopení.