Na mém webu nenajdete oblíbenou sekci Nejčastější otázky a odpovědi (FQA). Kdybych ji ale chtěla založit, na prvním místě seznamu by byl dotaz: Už píšeš druhou knihu? Upřímně netuším, co bych měla dopsat do kolonky odpověď.

V osobním setkání říkám, že na ní pracuju. To zní jako příslib. Ovšem pravda je taková, že jsem pracovala dost usilovně třeba na dalších dětech, a přesto máme dítko jediné. Počet proměnných v některých rovnici je velký, a není přímo úměrný výsledku. Zvláště tam, kde jsou velká očekávání. Proto už téměř jistě vím, že pokud bych chtěla napsat další knihu, nebyla by pokračováním té první.  Na druhou stranu, inspiraci pro svou tvorbu asi neumím brát jinde než ve svém vlastním životě. Ta notná dávka autentičnosti je pro mě důležitá.

Někteří dychtiví čtenáři mě dokonce nabádají, že bych se měla rozvést. Měla bych prý další zdroj inspirace.

Beru to jako nadsázku. Nemusím zrovna umřít, abych mohla psát o umírání. Některé věci už si umím představit. Upřímně, smrt asi více než rozvod. Ale protože já chci psát o radostných věcech, nebo nahlížet na svět z té veselejší stránky, všechno zůstane, jak je. Jen už se asi nebudu skrývat za Úžasnou Báru. Této legrace už bylo dost. Ještě pořád vidím úžas jedné čtenářky, když mě na autogramiádě uviděla osobně. Tak VY jste ta Úžasná Bára? To překvapení, silně říznuté zklamáním, rozesmálo všechny přítomné. Já jsem jí rozuměla.

Takže odpověď na otázku o druhé knize zůstává otevřená. Pochopila jsem, že psát měsíce ve vile na břehu oceánu se mi asi nepoštěstí. Že budu stále krást chvilky z času, kdy se starám o rodinu nebo píšu za peníze. Proto mé plány nesměřují k románu, spíše povídkám. Je to nejpodceňovanější literární žánr, zatraceně těžký a nevděčný. Jít touto cestou zní jako plán. Jestli na konci bude druhá kniha, to netuším. Ale udělám maximum proto, aby mě to bavilo stejně, jako když jsme se snažili o druhé dítě.