Když jsme ráno odjížděli serpentýnami z Corniglie napřed dlouho nahoru a potom dlouho dolů na pobřeží, modlili jsme se v každém tunelu a v každé zatáčce, aby Montek nevyschl. Jarda totiž po cestě sem tak dlouho vybíral levný benzin, až jsme neměli žádný. A tady v horách opravdu benzinka není. Zato jsou tu úzké cesty označené tolika výstražnými cedulemi, že vám to hlava nebere.

Naše nejoblíbenější cedule je Strada deformata, pak výstraha před skákajícími kamzíky, možným požárem, padajícím kamením, zúženou cestou a omezením rychlosti až na 10 km/hod. A my jsme se šplhali Montekem nahoru plně naložení jen na rezervu, která hlásila dojezd 32 km. Nejbližší benzinka byla asi 20 km daleko, a to touto cestou necestou. K autům výrazně přibylo cyklistů a motorkářů a občas nám cestu zpestřil nějaký autobus nebo náklaďáček.

Bára 2 se snažila vyzenovat posloucháním dechovky, ale špatně se dnes dělalo všem, i řidiči. Uklidnil nás slovy, že se o něj pokouší infarkt.

Jestli si myslíte, že jsme dojeli s poslední deci paliva k první stanici a načepovali, tak neznáte Jardu tak dobře jako já. Stavěli jsme u dvou různých benzinek, než jsme prakticky s rosou na dně nádrže dojeli k té třetí. Jarda si ještě večer googlil, co se stane s autem, kterému dojde palivo, a překvapivě zjistil, že nepojede. Jenže štěstí stálo při něm i při nás, takže hurá na výlet do Portovenere. Je to šestá z pěti vesnic UNESCO a je kouzelná. Po nočním vichru, který tloukl zavřenými okny a potmě připomínal konec světa, jsme přijeli do malebné vesnice na pobřeží, chvílemi zalité sluncem.

Po cestě ovšem vyšel v autě mráček, protože jsme míjeli ženu na kole.

My tři Julie jsme viděly krásnou ženu okolo třiceti, jen Jarda nám tvrdil, že by jí na očních víčkách mohl strouhat parmezán a že je jí šedesát.

Čučel jí na zadek a pak předek tak usilovně, že minul odbočku, takže jsme se museli vracet a nebohou ženu jsme potkali ještě jednou. Chtěla jsem ji vyfotit, ale když jsme ji míjeli se staženými okýnky, všichni čtyři jsme na ni čuměli a já jsme vyměkla. Krásně se na nás usmála. A kolotoč hádek se rozjel na novo. Jarda trval na dobře garážované padesátnici a my jsme viděly něco jiného. A nic ho nerozčílí víc, než když s ním někdo nesouhlasí, když si myslí, že má pravdu. Nemá.

 

Latté na břehu moře mi zaručeně udělá den. Jak cítím slaný vzduch, jsem prostě šťastná. Takže šlapu i po nerovné kamenné dlažbě vzhůru na hrad Doria, což je kamenná pevnost místy hodně stará a místy dostavovaná docela nedávno.  Jsou tu překrásné výhledy na skalnaté pobřeží a u jednoho z nich sedí socha s názvem Matka Příroda. Je to láska na první pohled. Moje především, ale rozradostní i Jardu a holky. S Lenkou se po výstupu nahoru vydáváme i do podzemí, kde jsou inzerovány toalety. Tady dostal výraz trůnit zcela konkrétní význam. Za plastovými shrnovacími kdysi bílými dveřmi stál na vyvýšeném místě záchod. Lenka musela na sousední záchod turecký, ale zážitek byl stejně intenzivní. Lord Byron se prý v těchto místech inspiroval k napsání svých děl, takže doufám, že to skočilo i na mě.

Portovenere nás opět naladilo do pohody. Malebné úzké uličky, krámky, pinie a nekonečné řady aut a davy lidí. Odjíždíme do většího klidu směrem na jih. Původní plán navštívit Janov padl, protože se nikomu nechce do velkého města. Takže místo na sever míříme na jih k městu Lucca, které leží už v Toskánsku. Ano, je tady i Pisa a Florencie, ale jsem přehlasována. Po zastávce na pláži někde na pobřeží už ani nemám moc sil vzdorovat.

Já moře miluju, ale toto místo připomínalo spíše Balt v únoru.

Šílený vítr, zvířený písek, žádné místo k sezení. A moře burácející ve vlnách, kalných a nebezpečných. Mám softshellku i s kapucí, šálu třikrát omotanou kolem krku a mrznu. Lenka si obléká plavky a vrhá se do moře. Jarda leží na břehu zapnutý v bundě jako vyvržený vorvaň a Bára 2 si poprvé smočí své nohy v moři. Vymagrať si paty se to prý řekně po slovensky. A kdyby vás zajímalo, jak se slovensky řekne selfíčko, tak je to svojka. Sranda, že?

Lucca je město, o kterém jste možná stejně jako já nikdy neslyšeli. Ale ve skutečnosti je to město s dávnou historií, proslulé dokonale zachovalými městskými hradbami ze 16. století. Jsou kolem dokola celého historického centra a uvnitř mají památky, které berou dech. Je to jedno z nejvýznamnějších měst italského středověku. Zápisky nejsou cestopis, tudíž vám nehodlám popisovat všechny kostely a věže, které tady mají. Báru 2 přepadl hlad a její optimismus nahradil ostrý sarkasmus. Barunka je hladná, to už dobře známe. Zjevně to funguje na všechny Barunky světa.

Románské památky z 11. století jsou běžné, na jedné z věží mají nahoře zahradu, ale Jarda s Lenkou se tam pro velké množství zájemců nedostanou. Já s Bárou 2 si dáváme do nosu v kavárně, kde obsluhují čtyři muži najednou. V Lucce se občas urodí výjimeční chlapíci, třeba Puccini. A taky jsou tady dost vynalézaví, protože na místě bývalého amfiteátru si vybudovali celé náměstí. Má eliptický tvar, jeho půdorys byl vytvořen podle plánu římského amfiteátru z druhého století a dá se do něj vstoupit čtyřmi cestami. Má to tady atmosféru. Jen množství cyklistů a návštěvníků je ohromující, slušně řečeno.

Navíc se zase začíná měnit počasí. Pořád je příjemných 21 stupňů, ale opět začíná foukat a žene se na nás déšť. Jestli jsem si ráno myslela, že nic horšího, než cesta nad propastí bez benzinu už nemůže být, tak může. Je to cesta v přívalovém dešti a mlze.

Naštěstí posloucháme výběr písniček Suchého a Šlitra, což je příjemné jen do doby, než Jarda začne v rytmu tleskat a pouští volant.

Náš bejvák v nejvyšším patře domu na skále je super, ale začínám si připadat jak Zvoník od Matky Boží, který se denně několikrát musí vyšplhat do věže. Jsem mokrá, unavená a hladová, přesto se ještě s Bárou 2 a Jardou vydáváme do místního kostela na pálení Jidášů a obřad pro Bílou sobotu.

Je to zajímavá tečka za zajímavým dnem. V katolickém kostele je jen pár lidí, místní asi čtyři. Olivová ratolest jim ne a ne chytit a paškal, tu obří svíci, nese do dveří kostela Jarda s židovskými předky. Ale je tu klid a všechno má řád. Když se znovu vyškelhám nahoru do bytu, už tu voní večeře. Těstoviny se vším možným vaří Jarda už podruhé a podruhé se mu to velmi podaří. K tomu sklenka červeného vína a vytrvalý déšť za okny. Dopisuju dnešní zápisky a těším se do postele. Tak zase zítra!