Už se vám někdy stalo, že se ve vteřině váš život převrátil a všechno bylo jinak? Mně už několikrát. Tentokrát jsem zakopla doma o houpací křeslo a letěla hlavou proti zasklené knihovně. V poslední chvíli jsem uhnula a dopadla na rameno, a to celou vahou své osobnosti.

Rameno jsem si vykloubila a zlomila zároveň, protože já nedělám v životě nic jen tak napůl.

Právě uprostřed nepopsatelné bolesti jsem si uvědomila mnoho věcí najednou. Že čas nevrátím zpátky, i když si nic jiného nepřeju. Že jsem na začátku dlouhé cesty z pekla, na které budu často úplně sama. A že to zase budu muset vydržet. Žebříček mých životních hodnot se trochu přeskládal a na nejvyšší šprušli se opět usadilo zdraví. Vystřídalo svobodu, tvůrčí a občanskou, i svobodného ducha. Nastává období závislosti, ať se mi to líbí nebo ne. Bez pomoci druhých se nějakou chvíli neobejdu.

Můj muž mě po úraze hladí ledovou rukou s výrazným odérem, protože právě na dvoře nakládá kysané zelí. Doprovodí mě do sanitky a pokračuje v práci. Nevím, jestli si to zelí letos dokážu vychutnat. Záchranáři, kteří mě vezli do nemocnice, nebyli moc laskaví. Odvedli svou práci, což je podstatné. Nic víc, nic míň. Pochopitelně všechno mimo ohrožení života jsou pro ně jen záděry. Když mě natřásání sanitky řítící se po rozbitých cestách působilo další bolest a bála jsem se, že omdlím, tak mi netečným hlasem sdělili, že to klidně můžu, že jsem přikurtovaná. Hlavně abych nezvracela. Tak fajn, nebudu. Držím a trpím metr od člověka, kterému jsem totálně ukradená.

Na chirurgické ambulanci kroměřížské nemocnice byli naopak laskaví úplně všichni. Ten tým byl jako mateřská náruč, v níž se cítíte bezpečně navzdory okolnostem. Než se panu doktorovi podařilo vrátit rameno do jamky, rodila jsem ježky, obrazně řečeno. Ale pamatuju si jeho klid a jemné ruce a milá slova. Úsměvy sestřiček a starostlivost mladíka, který mě vozil na lehátku na rentgen a neustále mě polonahou halil do roušky. Tyto drobné projevy respektu a ohleduplnosti mi vrátily lidskou důstojnost. Když jsem se na konci všem omlouvala za své tiché nadávky a hlasité sténání, ten milý doktor se na mě otočil a řekl mi, že bych měla být na sebe hrdá, jak jsem to zvládla. Tohle už se bez slz neobešlo.

Jak mi s vtipem sobě vlastním připomněl kamarád Jarda Kneisl, ještě bych měla zdravou pravou rukou napsat poslední vůli (a něco mu odkázat).

Předvánoční čas je jako stvořený pro velká gesta, velký úklid a velkou rekapitulaci majetku. Nic z toho ale nedělám. Jsem po operaci a rameno mi pohromadě drží kovové šroubky. V 5.14 ráno se obvyklým nemocničním způsobem rozletěly dveře pokoje, sestra mi napíchla kanylu a zakázali mi jíst, pít a hýbat levou rukou kvůli zlomenině a pravou rukou kvůli kapačce. Ležela jsem přišpendlená k posteli s příšernou migrénou a rozpraskanými rty do večera a čekala, až přijdu na řadu. Nevyšlo to. Nikdo nevěděl proč.

Do půlnoci jsem vypila dva litry vody jak velbloud chystající se na přechod Sahary. A pak všechno začalo nanovo.

Jestli byl nějaký tragikomický moment v tomto čekání na Godota, tak požadavek sester, abych si sundala kalhotky. Oponovala jsem, že mi mají operovat rameno, leč marně. Pak už jen vím, že mi nějaký veselý doktor u ultrazvuku hledal v rameni sněhuláčky. Sdělila jsem mu, že nesnáším zimu jako takovou a pokud nějakého sněhuláka najde, ať ho zabije. Zbytek zábavy na sále jsem byla v rauši. Když jsem se probrala na pokoji, byl tam můj muž a ptal se, jak mi může pomoci. Hned mi obleč čisté, voňavé a neprůhledné kalhotky! Narkózu snáším velmi velmi špatně, takže se tato moje prosba nakonec ukázala jako to nejzábavnější z celého večera. Prostě v dobrém i ve zlém. Naše manželství už čelilo divnějším výzvám.

Zjišťuju, co všechno zvládnu jednou rukou ve vzpřímené poloze těla, a moc toho není. Co upadne na zem, to je pro mě nenávratně ztraceno. Ale jsem z nemocnice doma! Ve své posteli, se svými knihami a deskami. Maminka vaří, peče, nakupuje a pečuje o mě, přijela i naše Martinka. Plížím se domem velmi pomalu a velmi opatrně. Můj svět se zmenšil, ale všechny a všechno, co opravdu potřebuju, mám na dosah.

Netleskám radostí, ale žiju.

Proto jsem tento blog nakonec nezařadila do Zoufalcových zápisků, ale do světa Úžasné Báry.