Mám doma starý sešit v tvrdých deskách, nadepsaný krasopisně Kuchařské předpisy. Je polorozpadlý, plný výstřižků, rodinných receptů a lístečků s poznámkami. Nevypadá vůbec vábně, ale důležitější je, co je uvnitř. Moje láskyplná kuchařka.

Sbírku receptů jsem založila hned po svatbě. Toužila jsem obstát ve všech rolích, včetně ideální hospodyňky.

Tak přiznávám, byla to slepá ulička.

Nikdy jsem neměla naškrobené zástěrky a nezastírám, že moje rozevlátá svobodomyslná povaha se s majestátem vládkyně kuchyně moc neslučuje. Ale vařím ráda, hlavně když nemusím. Pouštím si k tomu cédéčka z šuplíku a popíjím víno. Občas si pro něco odskočím do pokoje a zapomenu, že mám na vařiči omáčku. Babička mi vždycky vštěpovala, že hospodyňka od plotny neodchází. A měla pravdu.

Zajímavé je, že podle zapsaných receptů prakticky nikdy nevařím. Využívám hlavně tabulky na množství surovin na vánoční cukroví, psané maminčinou rukou. Tyto stránky jsou celé od kakaa, mouky, trošku lepí cukrem a voní perníkem. U každého druhu cukroví je navíc poznámka, odkud se recept vzal. Jestli je od Benetků, tedy z maminčiny strany, nebo od babičky Vítové ze strany tatínkovy. Některé recepty jsou od Daniely, dávné rodinné přítelkyně. Už mnoho let nežije, ale její odkaz máme stále v prackách. Základem úspěchu je správný poměr másla a sádla, aby šly dobře vyklápět.

Některé recepty mi vlastnoručně opsala manželova maminka, abych věděla, co má její syn rád. Kefírový moučník občas zkusím, recept na perníky s domácím medem nadepsaný „Perníky dobré“ není dobrý. Je vynikající. Vlastně jiné nepeču. Lísteček s ingrediencemi na nálev na okurky však leží ladem. Jak je všeobecně známo, já nezavařuju. Mrazím, suším, jím, ale odmítám čerstvé ovoce a zeleninu zalévat cukrem. Můj nehynoucí odpor k zavařování dovedl mého muže až k tomu, že má v knize svoje vlastní lístečky. Ano, u nás zavařuje muž. Já jen vařím a peču.

Když jsem procházela své poznámky a recepty z roku 1990, našla jsem v sešitě nalepený vzkaz od mého taty. Jeho specifickým rukopisem tam stálo: „Pochvalné uznání vyslovuje se tímto Báře Janečkové za přípravu prvotřídní žemlovky.“ Úplně mě píchlo u srdce. Tata už není mezi námi, ale v tu chvíli jako by znovu stál vedle mě.

Když jsem ten vzkaz ukázala svému muži, dost se podivoval, protože si vůbec nevzpomněl, že bych kdy dělala žemlovku.

Sladká jídla totiž nikdy nevařím, nemám je ráda. Ale jak vidno, nejméně jednou v životě jsem se překonala, a ještě s takovým úspěchem.

V sešitě je recept na ražničí od mého bratra (žasnu!), maminčinu svíčkovou nebo česnekovou pomazánku od mé kamarádky Lochmanky, podepsaný v.r. Pobavil mě i silvestrovský recept na špekáčky na pivě z přelomu let 1991 a 1992. Zvláště věty „Pečeme, až je to pěkný.“ Nebo „Zbytek piva vypijeme a čekáme, co to udělá.“ Inu, Silvestr budiž pestr. Věta „Zalejeme to kečupem“ mě dnes už dost děsí, ale devadesátky byly divoké a my jsme si je náramně užili.

Teď už je všechno v mém životě, včetně Silvestrů a jídel, takové umírněné, lehce stravitelné.

Recept, jak to trochu oživit, mám. Teď ještě tu odvahu.

Já vím, že všelijakých osvědčených receptů je plný internet a krásných barevných kuchařek plná knihkupectví. Taky jich pár mám. Ale stejně si nejraději listuji svou rozpadající se sbírkou, která mi připomíná to nejdůležitější: Láska prochází žaludkem. Střežím to rodinné stříbro pro svou dceru, která zatím lítá po světě a jí hlavně to, co jí kde dají. Možná si za pár let bude chtít uvařit knedlíky z pařeného těsta s třešněmi nebo prababiččinu vejcovku, kterou tak miluje. Zkusím jí mezi řádky napsat nějaký láskyplný vzkaz. Třeba ho jednou, až tady nebudu, najde a zahřeje ji u srdce stejně silně, jako mě ta pětatřicet let stará tatínkova pochvala.