CIMETIÈRE DU PÈRE-LACHAISE je největší pařížský hřbitov, kde odpočívá spousta slavných osobností. I když slovo odpočívá je trochu nepatřičné. Davy zvědavců a lovců selfie proudí rozlehlým areálem sem a tam. Když se někde hlouček zastaví, určitě stojí u hrobu někoho známého. A nejsou zrovna potichu.

Je neděle, slunce svítí a Bára B., Hervé a já se vydáváme na hřbitov. Má to být taková symbolická tečka celého pobytu, protože večer odlétáme. Chci najít hroby Jima Morissona a Édith Piaf, mých oblíbenců. U Jima obdivuju spíše intenzitu, jakou dokázal ničit svou krásu, než že bych byla vyloženě fanynka The Doors. Nikdo to tu nepřežije je moje oblíbená kniha. Piafka a její pohnutý osud je taky něco neuvěřitelného. Hymne à l'amour mě provází celým životem.

Bára B. má tajný ovladač na slunečné počasí. Občas když si na něj sedne, přejde nějaký mráček, ale jinak je celý týden zima, ale pořád svítí slunce.

I dnes je nádherně a hřbitov je plný turistů i místních, třeba rodin s dětmi, které si v tomto rozlehlém areálu dělají nedělní vycházku. Můžete tu nachodit pěkných pár kilometrů. Mezi pěti tisíci stromy je asi 70 tisíc hrobů. I když jsou na každém rohu orientační plánky, najít nějaký konkrétní hrob se dost těžké. Lepší je nic nehledat a nechat se pohltit tou zvláštní atmosférou.

Kromě klasických náhrobků jsou tady tisíce hrobek, které připomínají minidomečky, některé, promiňte tu upřímnost, vypadají jako staré kadibudky. Vše je porostlé mechem, rozpadá se to a má to neuvěřitelné kouzlo. A protože zde mohou být pohřbeni i lidé, kteří tady v okolí bydlí nebo kteří si to mohou dovolit, občas tu prosvítá novotou zářící náhrobek třeba v čínštině.

Hrob Jima Morrissona najdeme jako první. Je oplocen kvůli náporů fanoušků, kteří nechávají na kmeni stromu před ním nalepené žvýkačky. Hrob samotný nemá ani náhrobek, je pokrytý kýčovitými plyšáky a uvadajícími květinami a já si myslím, že se to Jimovi vůbec nelíbí. Měli by mu tu nechávat pořádného jointa.

O kousek dál je pohřbená Piafka, které tam dodnes ctitelé a ctitelky nechávají láskyplné vzkazy a květiny. Ovšem velkým překvapením je pro mě jiný hrob. Oscar Wilde má před kamenným náhrobkem skleněné stěny, na kterých nechávají ženy otištěné své rtěnkou namalované rty. Wilde sice měl ženu a dva syny, ale jeho náklonnost k mužům byla veřejně známá, tak je to pro mne trochu matoucí.

Jako správný Pařížan nám Hervé ukáže také nejpodivnější náhrobek na celém hřbitově, kam směřují ještě odhodlanější ženy. Victor Noir byl prý obyčejný novinář, který omylem zahynul rukou jednoho z Bonapartů. Jeho pohřeb byl velkou protestní událostí, ale legendou se stal až náhrobek s jeho ležící bronzovou sochou. Na první pohled zaujme několik vyleštěných míst, která ženy z celého světa jezdí vlastnoručně hladit.

Pohladit ho v rozkroku prý zaručí příval sexuální energie, případně těhotenství.

Už nevím, jaké je pořadí, ale hladí se i špičky jeho bot, pokud chcete dvojčata. Mnoho žen na sochu prý dokonce usedá a olíbané má i rty a nos. Nejsem žádné čuně, pohladím si pouze bouli pod poklopcem. Zatím se se mnou nic mimořádného nestalo, ale uvidíme doma a pak za devět měsíců.

Pokud máte pocit, že je to pěkný bizárek, tak tu bylo ještě jedno místo, které to trumflo. Bára B. našla u východu ze hřbitova památník obětem všech leteckých neštěstí Air France. Tak to přesně chcete vidět pár hodin před odletem, když už máte v kapse boarding pas stejné společnosti.

Raději se vydáváme pěšky ze hřbitova do 11. pařížského obvodu. Po cestě mě napadne, že celá Paříž vypadá jako Pařížská ulice v Praze. Ale je zde mnohem veseleji. Víc lidí tráví čas venku. Kavárny jsou narvané, lidé postávají u barů, posedávají v restauracích, hrají petangue, nakupují na trzích i v malých obchůdcích, kterých je všude plno. Je tu opravdu krásně. Ještě by mohli investovat do výtahů a jezdících schodů v metru a výtahů ve starých domech. Ale to už by pak nebyla Paříž, ale ráj. Au revoir!