Vím přesně, co mi bude po odjezdu z Paříže chybět nejvíc. Všechno. Pohled z postele na stíny zábradlí na závěsu a po jeho odhrnutí reality show za okny protějšího domu. Teplý, čerstvý a děsně se drobící croissant a horká káva od Hervého. Schodiště vinoucí se prudce dolů. A dny pěšího toulání se po Paříži s Bárou B., která mi věnovala to nejcennější, co má: svůj čas a svou pozornost.

Dnes vyrážíme k Louvru, ale dovnitř jít nechci. Do muzea se chodí, když prší. Venku je sice chladno, ale svítí sluníčko, takže je ideální čas projít další kus města. Když jdeme nedaleko Invalidovny, Báru v červeném kostkovaném kabátě pozdraví Skot v kiltu s hodně podobným vzorem. Jde jich celá skupina, velkých chlapů v sukních, a je to tak vtipné, že je nakonec doběhneme a požádáme o fotku. Jsou to ragbisté, kteří přijeli do Paříže na turnaj.

Place de la Concorde byl dlouho takový obrovský kruháč v srdci města, kde vás mohlo kdykoliv srazit auto, zatímco jste obdivovali monumenty.  Vzhledem k tomu, že na náměstí byla po Velké francouzské revoluci gilotinová rychlopopravna a o hlavu zde přišlo přes tisíc lidí včetně Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, tak pár nepozorných turistů už nehraje žádnou historickou roli.

Od olympiády je na největším pařížském náměstí dokonce pěší zóna plná květináčů s palmami. O ty je taky možné se přerazit, ale je tu větší pravděpodobnost, že přežijete. Obdivujeme další falický symbol Paříže, egyptský obelisk z Luxoru, který Francouzi „dostali darem“. Je starý asi 3 tisíce let, takže Eiffelovka na něj shlíží jako na prapradědu z Afriky. Stojí v jedné linii s Vítězným obloukem a dalším obloukem u Louvru, akorát přímý průhled teď kazí několik jeřábů a bagrů.

Poblíž 23 metrů vysokého obelisku z růžové žuly, který je asi nekorunovaným králem transportu nadměrného nákladu, jsou dvě krásné fontány. Jedna zobrazuje téma moře a druhá téma řeky. A po obvodu Condorde stojí 8 soch, které zosobňují největší francouzská města minulosti.  Tipnete si, která to byla?

Vydáváme se na opačnou stranu, než je Avenue des Champs-Élysées. Tam jsme byly včera. Dnes pokračujeme směrem do Jardin des Tuileries, což jsou zahrady vedoucí až k Louvru. Sluníčko pálí, vtíraví prodejci nabízejí blikající a zvonící suvenýry v podobě malých Eiffelovek a taky kožešinové beranice. Je to peklo, které by se mělo vymýtit, leč pořád se najdou turisté, kteří si opravdu něco z té hrůzy koupí. Raději usedáme u jezírka s fontánou a zavíráme oči. Je krásné chvíli jen tak být, když nás sluníčko lechtá na tvářích a nikomu kolem nerozumím ani slovo.

Louvre, to je takový obří sklad s nejluxusnějším zbožím. Většina návštěvníků ovšem touží po jediném – selfie s Monou Lisou. Bára B. navrhuje, aby měli zvláštní vchod do muzea. Já navrhuji, aby měli trojnásobné vstupné. Pak ty ostatní milovníci umění měli klidný vstup do všech sbírek bez fronty a davů zmateně bloudících labyrintem bývalé pevnosti.

Později se z pevnosti stal královský palác, ale Ludvík XIV. se rozhodl, že je to pro něj moc „meh“, tedy nudné a obyčejné, a radši se přestěhoval do Versailles. Louvre pak zůstal jako velký dům na odkládání všeho, co si králové nechtěli vzít s sebou. A my to dodnes obdivujeme a oprašujeme. A hlavně, hlavně fotíme. Kolem skleněné pyramidy jsou stovky lidí, kteří dělají pořád dokola úplně stejné gesto s prsty vtipně držícími špičku pyramidy.

Je to jako mor.

Jako by jiný způsob prezentace byl zcela nepřípustný. Kolik takových fotek Instagram zveřejnil? Já myslím, že miliony.

Cestou od Louvru k řece Seině přecházíme přes jeden z nejkrásnějších pařížských mostů – Pont des Arts, na jehož konci stojí Francouzský institut. Pokračujeme podél vody až k rušné obchodní ulici, kde se doslova valí davy. Je sobota a všichni, místní i turisté, se vydali ven. Pro Pařížany je prý normální trávit čas venku.

Než dojdeme zpátky domů, nakoukneme do jednoho pop-up obchodu s módou. Zkouším si šaty, které mi nesedí, a kabát, který mi sedne jako ulitý. Mám si koupit pařížský model? Sleva 40 % mě přesvědčí.

Vůbec ho nepotřebuju, ale musím ho mít. Znáte ten pocit, že jo?

Bohužel je venku pořád dost zima, zvláště ráno a večer, takže ho nemůžu vynést na společnou večeři. Ale asi s ním budu spát.

Večeře s Bárou B. a Hervém v restauraci Les philosophes byla úžasnou tečkou za posledním celým dnem v Paříži. Dávám si pravou cibulačku a hovězí po burgunsku. A víno. A bagetu. Och. Ach. To jsou ty pravé požitky. Ukazuje se, že francouzské brambory místní neznají a francouzské palačinky připravují úplně jinak. Ještěže francouzské hole vypadají v obou zemích stejně.

Tak poslední noc v Paříži a žádné tango. Posloucháme francouzské písničky a povídáme si a čas tak rychle letí. Zítra, zítra už se vracím domů. Naštěstí mám z domova samé skvělé zprávy. Třeba že můj muž získal 3. místo na koštu slivovice. Když se daří, tak se daří!