Tak už to konečně přišlo. Vlna emocí mě smetla náhle, uprostřed prohlídky katedrály Notre-Dome. Splývám s tiše hučícím davem, který pluje v kruhu kolem dokola. Kochám se, fotím, pozoruju, a najednou se to nějak nedá vydržet. Scházíme se s Bárou B. uprostřed katedrály na místě vyhrazeném pro modlení, kde je klid. Tam moje vnitřní bouře pomalu utichá.

Běžíme ráno Paříží ke katedrále pomalu plnícími se ulicemi. Při povídání ztratíme pojem o místě a čase, takže musíme přidat do kroku. Nakonec přicházíme přesně na čas a za minutu jsme uvnitř. Těžko uvěřit, že jen pár let zpátky to po velkém požáru vypadalo na totální zkázu. Oheň zničil středověkou kostru a věž katedrály, všichni si na ten obraz plamenů šlehajících v černém kouři pamatujeme. Díky vlně solidarity a darům se nakonec podařilo katedrálu, symbol Paříže, zrekonstruovat. Dnes doslova svítí, zvenčí i zevnitř.

Vitráže včetně slavné rosety propouštějí světlo a házejí barevná prasátka na obrazy ve výklencích. Je to nádhera!

Denně projde katedrálou asi 15 tisíc lidí. Někteří z nich, jako my, mají rezervaci na konkrétní čas, ostatní čekají ve frontě. Oba proudy se spojí v jednu řeku plynoucí pod klenbami. Cítím obvyklou směsici pocitů. Výjevy na obrazech jsou plné bolesti, násilí, utrpení. Architektura je vznosná, působivá. Katedrála je zasvěcená Panně Marii, která je zde v několika provedeních, včetně Piety. Nejvíc se mi líbí ten prostor nad hlavou, kde se může duše povznášet nad pozemské starosti.

Těžko najít místo, kde se můžete v klidu zastavit a přemýšlet, protože stovky lidí kolem do vás narážejí a oslepují blesky fotoaparátů. Tak vcházíme s Bárou B. do středu kostela a usedáme před oltář. Tady se fotit nesmí, i tak to pořád někdo zkouší. Lidi jsou prostě nádoby hříšné. My s Bárou jsme známé rebelky, které mají o životě a víře vlastní představy, ale fotit tu nás ani nenapadne. Najednou se začnou židle kolem nás plnit dalšími příchozími, až je narváno. Varhany zazní prostorem. Objeví se kněz s bosýma nohama v sandálech. A pak další. Začíná mše.Jde o dobře známý rituál, ale v té francouzštině nerozumím opravdu ničemu. Bára B. mi občas přeloží nějakou zajímavost, třeba že lidé bez katolické víry si mají překřížit paže před sebou, aby je Bůh požehnal. Myslí tady na všechny, to je milé.

Katedrála je opravdovým srdcem Paříže. Ostrov Cité obtéká Seina, hned poznávám ty schody k řece, kde jsme si na svatební cestě ponořili s mým mužem ruce do vody. Přítomnost vody změní každý prostor, o tom jsem přesvědčena. Jdeme podél řeky směrem k Place Saint Germain ke stejnojmennému kostelu. Je také velmi zajímavý, ale pamatovat si budu hlavně lesklého fialového nafukovacího delfína, který zřejmě ulétl nějakému dítěti. Teď se tiše vznášel pod klenbami. Podle Báry to klidně mohl být Duch svatý. Třeba opravdu byl.

Zastavujeme se u slavné kavárny Café de Flore, kde se od otevření v roce 1887 scházeli slavní umělci, spisovatelé, hudebníci, výtvarníci. I všichni čeští géniové, kteří zejména v předválečné době v Paříži pobývali, včetně Toyen, Martinů a dalších. Kavárna tvrdí, že „kolem jejích stolů se zrodil dadaismus, surrealismus a poté existencialismus. V jejích zdech straší posvátná monstra literatury a zasvětili jí své romány.“ Bára mi vypráví vtipnou historku, jak si právě tady pochutnala s kamarádem Tomášem na nejdražším krabím salátu v životě. Byl to pěkně drahý omyl, který stál za to.

Touláme se ulicemi a začíná poprchat. Všechny hladké dlažby na zemi se stávají velkou výzvou. Zvláště kolem kostela Saint-Sulpice. Musím si znovu přečíst Šifru mistra Leonarda. V Luxemburské zahradě sice ještě stromy nekvetou a nebe je zatažené, i tak to tady má svůj půvab. Zvláště muži hrající petangue.

Vnoříme se znovu do metra a po stovce jarních kilometrů cestou na nástupiště a pak ven se vynoříme přímo u Vítězného oblouku. Velké finále dalšího dne v Paříži. Procházíme po slavné

Champs-Élysées, nakukujeme do výloh a do načančané prodejny Applu se musím jít podívat. Hned jsem si vyhlédla nový notebook, který nejen chci, já ho POTŘEBUJU. Doufám, že mě Vesmír slyší a nějak to zařídí. Že jo?

Stejně jako na začátku dne, i teď cítím vděčnost, že tady můžu být. Nejen v Paříži, ale na světě obecně. Není to samozřejmost. Je potřeba si to připomínat pokaždé, když se rozčílím nad nějakým blbcem, zkontroluju stav svého konta nebo mě zase někdo bude soudit a kritizovat. Běžte se bodnout! Mám pocit, že uvnitř Zoufalce už zase klíčí Úžasná Bára. Jaro je dobrá doba pro znovuzrození.