Francouzština je tak zajímavý jazyk, že jedno slovo má deset písmen, vyslovíš tři a ani jedno z nich není to napsané. Bára B. to, myslím, shrnula velmi výstižně. Já nerozumím vůbec ničemu, ale ona bojuje a mluví francouzsky. S roztomilými chybami.

Aplikace v mém telefonu na MHD v Paříži má jednu malou chybu. Nejdou přes ni koupit lístky na metro. Neptejte se proč, nechápu to. Na bus a tram oui, na metro non. Takže si na stanici metra musím koupit plastovou kartičku Navigo Easy a dobít si ji. Bára B. statečně promluví na pána v okýnku.

Ukazuje na mě a sice říká On, což mi připomíná, že bych se měla večer oholit, ale jinak jejich dialog zvenčí nemá chybu.

Mám kartičku, mám jízdenky, frčíme směr Montmartre.

Horoskop na dnešní den tvrdí, že je možné prakticky cokoliv. Máme toho využít a pokusit se o to, na co jindy nemáme dost odvahy, zájmu a iniciativy. (Credit Ondřej Habr) Tak jo. Šlapu po schodech, do kopců, nahoru dolů. Bára B. má prý dálkový ovladač na počasí, takže všechny přeháňky a lijáky, které se dnes nad Paříži přeženou, nás nějakým zázrakem úplně minou. Buď sedíme v kavárně, nebo zrovna jedeme metrem, pokaždé se objevíme na zmáčené ulici a nestačíme se divit. Prší? Vážně?

 

Baziliku Sacré-Coeur vidím nejprve zezadu. „Připrav se, že dostaneš psotník, až se ti ukáže ten výhled,“ varuje mě Bára. Já bych mnohem raději dostala „psatník“, abych konečně psala zápisky v reálném čase, jakož i další knihy, hry, scénáře. Smějeme se, ale výhled na Paříž je odsud z výšky opravdu ohromující. Na obzoru jsou dramatické výjevy, jak z mraků padají proudy deště a osvětlují to sluneční paprsky.

Paříž je velká a krásná a jednobarevná. Dominanty jsou zdálky rozpoznatelné. Je to tak uklidňující. Jen ty davy turistů a zpocených adolescentů v mikinách, co se motají všude kolem se školními výpravami, mi lezou na nervy. Do obléhaného kostela nejdeme, máme v merku jiné skvosty.  Bára svým dálkovým ovládáním spouští aspoň zvon, který dvakrát zazvoní. Jde o největší zvon ve Francii, který váží skoro 19 tun! Kvetou tu narcisy a prvosenky a některé stromy a jaro už je ve vzduchu. A pod námi vidíme stejný kolotoč jako Amelie z Montmartru.

Když se vydáme do čtvrti Montmartre, tam začíná jiný mikrosvět. Úzké uličky, barevné domky, obchody, malíři, macronky, mýdla a suvenýry. Obchod s názvem Merde /hovno/, kde mají jenom samá merde. To musí být radost tam pracovat. Už vám přišlo nové zboží nebo tu smrdí ještě to z minula? Umělci různé úrovně tu malují přímo na ulici a vystavují svá díla. Některá jsou dost dobrá, něco je spíše amatérsky úsměvné.

Bára B. mi v záchvatu upřímnosti říká: „Ten tvůj kabaret se tady tak hodí!“

Původně chtěla říct kabát a baret, ale kabaret je i to všechno uvnitř. Takže vlastně dokonalý přeřek. Prostě se na Montmartre hodím, jako každá kreativní duše. A že jich tu všude kolem žilo!

Touláme se uličkami a hledáme záchod. Je to takový leitmotiv každého dne v ulicích. Nakonec zakotvíme v nějaké kavárničce, kde Bára B. francouzsky objedná čaje. Přinesou tři. Mně dva Earl Greye a jí jeden mátový. Chybička se vloudila a paní u obsluhy to nebylo vůbec divné. Když se nás zeptala, jestli jsme z Ruska, měla jsem chuť jí nalít oba své čaje na hlavu. A zabila to omluvou, že je ze Skotska a ví, co je to okupovaná země. Měla velké štěstí, že jsme s Bárou neměly chuť dělat scény. Tak jsem se jí tam vyčurala dvakrát, po každém čaji. A venku mezitím ustal déšť.

Legrační je, že někde nahoře na obloze je zrovna naše Marťa na lince Praha – Paříž, tak si symbolicky máváme, i když se o pár vzdušných kilometrů míjíme. Prý je to v letadle pěkně mydlilo. My na zemi jsme v pohodě. Prohlížíme si větrné mlýny, až dojdeme k tomu nejslavnějšímu Moulin Rouge. Vzpomínám si, že jsem podobně zklamaná jako před těmi 35 lety. Mlýn nemá vrtule, a tak největší zajímavostí je mladá dvojice před vchodem. Tolik srichrhajcek a nýtků v obličeji se hned tak nevidí.

 

Čeká nás ještě tolik zajímavostí, že přemlouvám se třesoucí se nohy, aby se trochu vzmužily. Přesouváme se metrem na Trocadero, ale jestli si myslíte, že skočíte do metra a jedete, tak jste na velkém omylu.

Pařížské metro je něco jako Velký bariérový útes.

Neustále se musí po schodech (na jezdící zapomeňte rovnou a o výtahu si můžete nechat zdát) nahoru a dolů, pak dlouhými chodbami někam do dálky, občas i přes jinou stanici. Než najdeme svou linku, potřebuju osobní dobíječku. Leč nikdo ji ještě nevymyslel.

Dobije mě až pohled na Eiffelovku, která se v plné kráse tyčí před námi. Prodejce kožených opasků, který zde v roce 1990 přesvědčil mého novomanžela ke koupi jednoho z nich, zde už překvapivě není. Vzpomínky ale ožívají. Jsem někdo úplně jiný než tenkrát. Vypadám jinak, přemýšlím jinak, žiju v úplně jiné době. Jen toho manžela mám pořád toho samého.

Bára B. má v rukávu ještě další esa, mimo davy turistů. Například hledáme dům na náměstí Alboni, kde žila skladatelka a dirigentka Vitka Kaprálová. Sem za ní chodil Bohuslav Martinů, prý si říkali Písničko a Špalíčku, a kromě inspirace a vzájemné podpory se z nich stali – překvapení – milenci. Talentovaná a krásná žena pobláznila i další muže a Jiří Mucha, syn slavného malíře, si ji za války vzal. O měsíc později Vitka umírá ve věku 25 let. O příčině smrti se dodnes spekuluje. Tak zhasl největší český ženský skladatelský talent.

Vedeme s Bárou B. diskusi o tom, proč někteří idioti žijí příliš dlouho, zatímco krásní a talentovaní lidé umírají mladí.

Procházka kolem Seiny udělá dobře každému, dokonce se objevují sluneční paprsky. Navíc máme špičku. Při dalším hledání toalety jsme si v kavárně daly rum, který nám, hladovým, okamžitě stoupl do hlavy. Vrchní byl z Báry B. doslova konsternován, když mu alkoholem ozdobenou francouzštinou vysvětlovala, že chce u něj zaplatit, zatímco on se jí snažil vysvětlit, že platba na baru bude levnější. Dokonce nám šel otevřít dveře, asi aby si nás vychutnal až do konce. Ale nám to bylo vážně jedno. Protože Paříž!

Ještě jednou se vracíme k Eiffelovce, která je osvětlena sluncem a celé prostředí kolem Trocadera má najednou úplně jinou atmosféru. Těžko se to popisuje. Jsem strašně unavená a zároveň pořád nemám dost. Mám chuť fotit a fotit, i když to vypadá jako kýč. Ale jednou stejně musíme pryč. Ze slunce dolů do metra. Navíc jedeme linkou, která přijíždí ze stanice Stalingrad. Přes Řím se dostanete až Victoru Hugovi. My vystupujeme na náměstí Republiky a cestou kupujeme víno a toaletní papír. Zdá se, že pro úspěšný večer máme všechno. Tak na shledanou zítra.