Kde začít toulky Paříží než na jednom z nejreprezentativnějších a nejdražších náměstí ve městě, na Places des Vosges. Nezajímají mě dostihy po slavných památkách, chceme se s Bárou B. jen tak toulat ulicemi jako místní na procházce. Obhlížíme ženy, které se umí zajímavě oblékat a chodí rovně, často na podpatcích. Nakukujeme do výloh, skvěle aranžovaných. A posedáváme v kavárnách, které jsou v Paříži prostě všude. Praktikujeme slow traveling v praxi. A mezitím stihneme i nějaké ty památky.

Před obědem vyrážíme z 11. pařížského obvodu do Bažiny, tedy Marais. Ano, Jean Marais byl něco jako Jožin z Bažin. Právě tady se nachází Places des Vosges, dokonalé čtvercové náměstí o rozměrech 140 metrů, které je obklopené 36 pavilony s fasádami z červených cihel a modrými břidlicovými střechami. V rohu je dům č. 6, kde v letech 1832 až 1848 žil a tvořil Victor Hugo. Chceme se stavit na kafe, ale prý šel ven za Balzacem. Bídníci jedni!

Podle Báry je tady jedno z nejdražších bydlení v celé Paříži. Nedivím se, je tu krásně. Upravené parky, vznosné budovy.

Podle jedné z anekdot je Place des Vosges domovem nejstarších graffiti v Paříži.

V roce 1764 vyryl spisovatel Restif de la Bretonne své jméno na jeden ze sloupů arkád a zanechal tak stopu po své přítomnosti zde. Inu, my to dobře známe. Jména hloupých na všech sloupích.

Postupujeme ulicemi a uličkami až k Place de la Bastille s Červencovým sloupem. Bastila už nestojí, ale pověst temného žaláře trochu narušují informace, že Bastila sloužila jako vězení pro královské vězně, kteří zde měli větší pohodlí než v jiných věznicích. Měli k dispozici velké pokoje, jídlo, sluhu, nábytek a kamna na vytápění. Věznili zde i Muže se železnou maskou, ale že by stoloval u kamen, na to si z filmu nevzpomínám.  

Zatáčíme doprava ke kanálu, který vede až k Seině. Nábřeží je romantické, ještě zimně šedé, a navíc plné stanů, ve kterých bydlí bezdomovci. Je to jako stanové městečko ve Strážnici, akorát to není vůbec veselé ani vtipné. Postupně se blížíme k Notre Dome, Naší Dámě, nejnavštěvovanější památce světa. Teda do doby, než vyhořela, teď už má prvenství jen v Evropě.

Ikonická stavba leží na ostrově Île de la Cité a neustále do ní proudy davy návštěvníků. V pátek se k nim přidáme i my s Bárou, takže teď jen hledáme správnou ďuru, kudy tam vlezeme. A fotíme se. A pozorujeme lidi kolem sebe na dřevěných schodech naproti katedrály. Bára vyznává kulturu hate free, takže si většinu poznámek nechávám pro sebe. Kdybych tady seděla s maminkou, komentovaly bychom nemilosrdně úplně každého, kdo by v našich očích neobstál. A že by jich bylo!

Přes starý květinový trh se žlutými mimózami, citronovníky, tulipány a spoustou kvetoucích rostlin v květináčích projdeme až k místnímu národnímu výboru. Teda oficiálně se to jmenuje Hôtel de ville de Paris a samospráva tady pracuje od roku 1357. Tak se asi právě teď rozhodli, že plácek předním rozbagrují a zatarasí, aby nebylo nic vidět. Takže pojďme dál, a to dost rychle. Nastává klasická situace každého výletu. Potřebujeme na záchod a není kde. Nakonec sedíme v miniaturním prostoru Bagelsteinu a pojídáme obložené bagely. Na stěně jsou zarámované titulní strany časopisů a novin s významnými událostmi nebo portréty slavných osobností.

A toaleta je samozřejmě po schodech dolů do podzemí, co nejdál a co nejstrmější cestou. Ale – hurá!

Procházíme nejstarší obchodní dům BHV Marais, jehož historie sahá až do roku 1856. Je to taková obchodní ikona Paříže, kde prodávají úplně všechno. Když narazíme na kout So French, tak francouzské, kde mají originální francouzské barety v různých barvách, musím se zastavit. Kupuju si modrý, který mi neladí vůbec k ničemu, natož hnědým očím, ale líbí se mi. Asi jsem jediná, kdo si ho tady kdy koupil, protože nejde u samoobslužné pokladny namarkovat. Musí přijít posila a přinést nějaký tajný kód, abych mohla zaplatit. Kreditka pláče, ale já se raduju.

Později zjistím, že barety nosí v Paříži jen romanticky založené turistky. Pravé Pařížanky nikdy.

Na internetu píšou, že „když se řekne baret, obvykle si vybavíte chladnou francouzskou ženu, která vypadá jako Brigitte Bardot, má na sobě černý baret a kouří cigaretu. Nebo se vám může vybavit partyzánský vůdce Che Guevara, který nosil černý baret se stříbrnou hvězdou vpředu.“ To je popravdě fascinující úvod do problematiky baretu. Já se rozhodně přikláním na stranu BB. Nosím baret proto, že v čepici vypadám jako slabomyslná.  V baretu možná taky, zejména v okamžiku, kdy na mě někdo mluví francouzsky a já vůbec netuším, jestli mu zavazím v cestě nebo mi vyznává lásku.

Posledním větším cílem procházky s Bárou B, tedy mojí BB, je Cenre Pompidour. Už Stravinského fontána před budovou je zajímavá. Ve vodě je umístěno 16 soch, které ztvárňují postavy či věci z jeho oper. Všechno je barevné, točí se to a stříká z toho voda. Samotná budova muzea byla dlouho vnímána jako kontroverzní. Odhaluje a přiznává všechno, co se jiní snaží skrýt: potrubí, schodiště, kovové chodníky.

Místní prý budově přezdívali ropná rafinerie nebo avantgardní bradavice.

Mně se to celkem líbí, i když celý areál se právě na pět let zavírá kvůli rekonstrukci. Naštěstí ještě můžeme vyjet venkovními jezdícími schody až do nejvyššího patra. Je odtud překrásný pohled na Paříž v celé její velikosti. Och. Ach.

Z kulturního prostředí se vracíme zpátky na zem, a to nejen fyzicky, ale i mentálně. Musíme sehnat francouzského Krtka, který by uvolnil odpad v koupelně. Navíc Hervé potřebuje nějaký drát, takový kurva drát s klikou na prošťourávání ucpaných trubek. Bára B. se neustále zlepšuje ve své francouzštině, ale v sekci instalatérských potřeb má i ona ještě nějaké mezery. Už jsme nachodily deset kilometrů a já sotva pletu nohama. A do toho čumím v podzemí obchodu na žíraviny a podle obrázků na přebalu odhaduju, který má tu správnou krtčí sílu. Granule tady vůbec nemají, žabaři! Ale nakonec máme i drát i láhev s nějakým dryjákem a můžeme domů.

Po cestě kupujeme čerstvou dlouho bagetu, z které okamžitě ulamujeme lahodná sousta. Mana nebeská! Večeříme doma, protože Bára B. jako správná česká žena vaří. Jak podotýká, tak hlavně proto, aby tady finančně přežila a její pražské vydavatelství nezbankrotovalo. Ona je vůbec ta nejpracovitější žena, jakou znám. Než se vyzuju a vzpamatuju z dnešního maratonu, na stole je lahodné thajské kari.

Já už nemám sílu zvednout vidličku k ústům, ale Bára ještě druhou rukou řídí svět.

Jsme jako jin a jang. Vzhledově. Povahově. Založením. Asi proto si tak rozumíme (a taky proto, že já nekladu v ničem odpor).

Jdu se okoupat a spát. Ještě volá Jarda, známý z většiny Zoufalcových cest, který nás s Bárou B. v roce 2011 seznámil. Jistě tehdy netušil, že dal dohromady neodolatelnou dvojici Bára a Bára. Popisuju mu zajímavosti pařížského minibytu a zaujme ho roletka, kterou je třeba si před sprchováním stáhnout, pokud nechcete provozovat peep show. Okno ze sprchového koutu vede přímo ke stolu v obýváku. Jarda mi dává nevyžádanou radu, abych stáhla roletu jen po krk, dál že už je to jedno. Ale druhé okno u umyvadla vede zase do dvora a vidí sem celé protější patro. Exhibicionisté by se tady doslova vyřádili, ale my tři si cudně stahujeme a vytahujeme roletky. A Jarda je daleko. Tak dobrou noc, Bon soir!