Paříž. Město, kam jsem se toužila vrátit od naší svatební cesty v roce 1990. Trvalo to 35 let, ale jsem tady.  Sice bez manžela (toho rozmazluje doma moje maminka) i bez většiny iluzí, které jsem tenkrát měla, ale zase o mnoho let chytřejší. Původně jsem Zoufalce psát nechtěla, ale tak znáte to. Ty zážitky se na mě lepí od samého začátku, i když nechci.

Osoby a obsazení: Já alias Zoufalec. A moji přátelé, kteří mě velkoryse pozvali na návštěvu: Bára B. a Hervé.

Když jsem odcházela z domu, vyprovázela mě maminka, jako bych jela někam na studia. V Praze se role obrátila a já čekám na letišti na dceru, kterou jsem už pár týdnů neviděla. Jako správná cool young woman mám v mobilu aplikaci Air France, leč z nějakého důvodu mi odmítá vydat boarding pas. Prý se mám zastavit na přepážce. To jsou takové ty zlomyslnosti, co mě dost vytáčejí. Když už strávím mládí instalací a pochopením, jak to celé funguje, tak to nefunguje.

Jen podotýkám, že jiní lidé mého věku už jen sedí doma u televize, zatímco já se pořád snažím s technologiemi svádět osobní válku a občas vyhraju. 

Odchytím u jedné z přepážek mladíka, vysvětlím mu plačtivým tremolem, co mi jejich společnost provádí. Konstatuje jen, že Air France má technické problémy a vytiskne mi letenku, i když check-in ještě nezačal. Před bezpečnostní kontrolou si připravím rentgenový snímek svého ramene, ve kterém jsou stejné šrouby jako v Eiffelovce. Vůbec nepípám, pohoda. Na pásu mi přijíždí pytlík s minikosmetikou, počítač, kabát, super. Ale kde je můj kufr? Rozhlížím se a předtucha se naplňuje. Kufr směřuje jiným pásem k jiné kontrole. Co tam můžu mít? Co se jim zase nelíbí?

Kontrolor mě strojeně požádá, abych kufr otevřela. Nemám brýle a snažím se zip prorvat na opačnou stranu. Nakonec to pochopím, vezmu to druhým směrem a po otevření kufru jsem ráda, že teprve odlétám a vše je spořádaně poskládáno do ruliček. „Já mám v kufru jenom oblečení a dárek pro přátele“, usmívám se na pána. Určitě jde o nějaké nedorozumění. Pak muž v uniformě vytáhne z mého kufru velké balení granulí Krtka, čističe odpadů. „Myslíte tuto láhev?“, podívá se na mě jako celník v Thajsku, který najde kokain. „Oni to potřebují do bytu,“ snažím se mu vysvětlit, ale už když to vyslovím, vím, že je to špatně. „A balení trhaviny by jim nestačilo?“ ptá se mě sarkasticky a neustále kroutí hlavou.

„Paní veze do Paříže jako dárek dvě kila žíraviny,“ říká kolegyni, která kufr na kontrolu poslala.

Když se dosyta zasmějí, ukáže rukou na velkou ceduli zakázaných látek, které se letecky přepravovat nesmí. Toxické látky jsou na první místě. Prý pracuje na letištní kontrole dvacet let, ale tohle ještě nezažil. Krtka zabavuje. Popřeju mu, aby mu dobře protáhl trubky. I já umím být dost sarkastická. Situace je o to bizarnější, že mě za kontrolou čeká naše Marťa, která pracuje jako letuška. Z přepravy nebezpečných nákladů má zkoušku. I ona se na mě dívá nevěřícným pohledem a myslím, že se za mě trochu stydí.  Ale směje se.

Kdyby mi kufr odbavili a procházel kontrolou někde v podzemí, možná by vyklidili celé letiště. Takto mě pán ještě zkontroloval na drogy, čemuž se v kontextu celé příhody nedivím. Děkuju bohu, že jsem si bolavé rameno nenamazala domácí konopnou mastí nebo že jsem si ji nesbalila s sebou. To už bych asi nevysvětlila. Z letiště Ruzyně bych putovala rovnou do vězení Ruzyně. Někam na samotku pro těžké delikventy. A přitom já jsem taková opatrná, zodpovědná. Jen prostě příliš důvěřuju svým přátelům, jak se ukázalo.

Prý nic nevoz, jenom potřebujeme Krtka v granulích, tvrdili mi Bára s Hervém. Ani jim, kteří létají pořád, nedošlo, že s tím může být problém. Určitě to neudělali schválně. Teda – doufám! Srdce mi pořád buší a tváře červenají. Marťa mě uklidňuje a přidává pozvání na oběd a pivo. Mít děti je skvělé! Navíc když mají smysl pro humor. Místo zákusku mi kupuje látkovou tašku s Krtečkem, prý abych měla na Paříž nějakou památku.

Doprovodí mě až k tunelu do Airbusu 321, který se ukáže velmi pohodlným. Už jsem skoro zpátky na své tepové frekvenci, když na mě u vchodu francouzsky promluví kapitán. Jsem tak překvapená, že mu popřeju španělsky Buenos dias. Teď je překvapený zase on. Sedím u okna, takže zvednu mladíka v uličce a snažím se mu výraznými gesty a nějakými anglickými frázemi (I can’t move up my left arm) vysvětlit, že bez jeho pomoci nedám kufr nahoru.

Je to Francouz, vůbec mi nerozumí a zírá na mě. Tak přidám na hlasitosti až nabyde dojmu, že jsem asi mrzák a bude lepší udělat, co po něm chci.

Dokonce po přistání mi sám sundá kufr zase dolů, tak se na něj usměju a vypravím ze sebe dvě z deseti francouzských slov, která umím: merci beaucoup. To pude!

Možná jste z předchozích řádků nabyli dojmu, že jsem klimakterická tetina, co dělá jen vlny. Ale není to pravda. Protože já jsem z letiště dojela sama vlakem a metrem až do centra, a ještě jsem jako místní platila mobilem s další appkou na MHD v Paříži. I když jsem se na gymnáziu učila psaní na psacím stroji všemi deseti a ano, jsem boomer, tak za tohle jsem na sebe fakt pyšná. Zvláště když jsem aplikaci vyplnila podle francouzských pokynů, aniž bych čemukoliv rozuměla. Když uvidím za východem z metra známou blonďatou hlavu v čepičce, je moje radost ještě větší. Bára a Bára jsou zase spolu! Dvě holky z moravského a slezského venkova uprostřed Paříže.

Je hrozná zima a tma, tak jen proběhneme náměstím a jednou ulicí, pak třemi budovami za jedněmi vchodovými dveřmi. Párkrát projdeme nějakou chodbou, vystoupáme po dvou různých schodištích, a už jsme tam. V garsonce ve čtvrtém patře v domě, který nemá vlastní vchod. Je tak osobitá jako její obyvatelé. Hned se tu cítím jako doma.

Podlaha je na určitých místech z kopečka, celý půdorys bytu je dost zmatečný a pro šmatlalenu jako jsem já tu číhají smrtelně nebezpečné terénní nerovnosti.     Zbožňuju to tady!

A to mě ještě čeká bageta a plesnivé sýry a spousta neutuchající péče a pozornosti od mých hostitelů.

Usínám rychle a hlasitě, jako doma. Možná už teď litují neuváženého pozvání, ale mně je to jedno. Spím jako zabitá, dokud Bára ráno neroztáhne závěsy a Hervé mi nenaleje horkou kávu. Okny svítí pařížské slunce a nás čeká první společný den