Je pondělí, což zvyšuje naši radost z pobytu u moře ještě několikanásobně. Když si představíme, jak všichni jedou do práce, hned máme lepší náladu. Kromě Jardy, který se dopoledne vypravil do Muzea byzantské kultury a po cestě posílal instrukce, jak se tam dostaneme i my, manželé na líbánkách s tchyní. Tak jsme tam s Martinou a Cahlou došli později, ale právě včas, abychom našli u pokladny zpruzeného Jardu. Jeho dojmy plynuly v poněkud zmatených konsekvencích: „Nevím, co si o těch mističkách mám myslet? Žádná zmínka o Konstatinovi a Metodějovi tam není. Všechny ikony jsou úplně stejné, Je to pěkně nasvícené. Vypadalo to jak Ikea po výprodeji. Když vystavíte prakticky všechno, co máte, ušetříte za sklady…“ Vyhodnotili jsme to jako zbytečnou investici, když ani etnografa nenadchlo muzeum bez výhrad a venku tak krásně svítilo slunce.  A tak jsme šli dosud neprochozenými ulicemi na oběd k moři. Ve vetešnictví jsem koupila staré, ale zachované cédéčko s hity Louise Amstronga, a kdybych ji měla jak převézt letadlem, bez nádherné staré lampy bych odsud neodešla. Cahla se polaskal se starou černou citerou a pak jsme taky ochutnali zdejší mandarinky se zelenými větvičkami a vskutku lahodnou, zákazníkovi  českých obchodů prakticky neznámou chutí.

To jsme ještě netušili, jako lukulské hody zažijeme při společném obědě. Když Jarda vybral restauraci a já místo na slunci, ocitli jsme se mezi místními v příjemné taverně s ještě příjemnější servírkou. Opět zákazníkovi českých restaurací prakticky neznámým druhem obsluhy. Dívka měla nakažlivou radost ze života, zcela přirozenou, nehranou. Ostatně, stejnou vitalitou se vyznačovala i stará babka u vedlejšího stolu, která měla jen dva zuby, aby udržela v hubě cigáro, jak poznamenal Jarda. Všichni byli v pohodě. Nejvíc kuchař, který měl svůj den.

Jarda objednal nějaké místní speciality k „šérování“, což je slovo, které používám já a nyní už všichni účastníci zájezdu, kteří spolu šérujeme zážitky i náklady. Servírka máchala rukama a ukazovala někam nad kolena, z čehož Jarda dedukoval, že nám donesou býčí koule. „Co je nad koleny a pod pasem?“ kladl řečnickou otázku. Raději jsem si objednala tzatziki a salát, kdyby došlo k nejhoršímu. A místní čepované pivo. No, byly to hody. Hovězí, které se rozpadalo a vonělo kořením, přikryté vrstvou grilovaných lilků. Smažené zeleninové placky se sýrem. A jako vrchol bílý pytlík na talíři, nahoře svázaný do uzlíku. Úplně jsem v něm dvě velké koule viděla. Naštěstí látkový pytlík ukrýval vařené a pak grilované koleno lahodné chuti, takže od smrti přežráním nás zachránil jen zdravý rozum. Řecká káva v poměru 1:1 lógr a voda a ještě malý moučník. Pak už prostě nic. NIC. Nebe v hubě se přesunulo do žaludku. A my jsme se rozplácli na vyhřátém betonu s nohama nad mořskou hladinou a sluncem ve vlasech i v duši. Jarda ne, ten šel zkoušet štěstí do dalšího muzea.

Nechci vypadat jako kulturní ignorant, ale na můj vkus je těch muzeí po světě zbytečně moc. Prakticky v každé vsi, o městech nemluvě, je nějaké muzeum. Jen Soluni je jich si 15. Velká muzea archeologie, Makedonie, Byzantské kultury, Židovské muzeum, a řada menších či specializovaných, včetně muzea basketbalu, čokolády nebo starých rádií. Pak jsou všude galerie, v Soluni je jich asi pět. Kdybychom chtěli, mohli bychom v klimatizovaných prostorách strávit prakticky celý prodloužený víkend. A pokud by zbyl čas, je tady ještě k prohlédnutí dalších sto kostelů, kapliček, vykopávek, památek, vyhlídek, soch, pomníků a artefaktů. Já si kultury i historie velmi cením. Ale jak stárnu, ještě více si cením svého volného času. Moje hlava už další informace o událostech ve 3. století nepobere, alespoň ne teď. A tak dávám přednost sledování života, místních lidí, zvyků, ochutnávání specialit, polehávání na promenádě a pozorování západu slunce ze všech koutů světa, protože to se nikdy neomrzí. Nemám pocit, že bych byla o něco ochuzena. Naopak. Pamatuji si vůně, atmosféru, náladu, vzpomínky mám spojené s pocity a chutěmi a vizuálními obrazy. Proto cestuju. Možná se to za pár let zase změní. Teď je mým snem pomalé cestování. (To se s cestováním s motorovou myší Jarda poměrně vylučuje, ale ty chvilky tu jsou.)

Líné odpoledne jsme si s Martinou a Cahlou opravdu dosyta užili. Tváře zčervenaly silným jarním sluníčkem a tep se konečně zpomalil. Vydali jsme se na druhou stranu promenády, pryč z rušného centra města. Pozorovali jsme, jak místní amatérští rybáři loví ryby přímo z mola bez návnady. Prostě nahodí udici, prudce jí smýknou pod hladinou a háček se do nějaké nebohé ryby zasekne sám. Nepotřebujete vysedávat hodiny u jezera. Za pár minut máte plnou igelitku.

Poslední západ slunce nad Egejským mořem, poslední paprsky tepla a červená obloha nad ocelově šedými panoramaty pohoří Olympu. Je čas vydat se domů. Štěstí nás neopouští ani při cestě autobusem na letiště. Jízdenky se nekupují u řidiče, ale v automatu, který není v narvaném autobuse vidět. Protože nemáme dost drobných, kupujeme tři špatné jízdenky pro Marťu, Cahlu a mne. Jarda stojí jinde a jede načerno. Naštěstí to neví a je v pohodě. Cestovní stres vrcholí po příletu do Vídně, kde musíme stihnout vlak a metro k parkovišti na kraji města. Jarda čeká na kufr, my tři jdeme koupit lístky. Když už je jasné, že vlak 23.03 nestihneme a všichni si schválíme, že počkáme na další, zazvoní mi telefon. Jarda. „Kde jste? Jsem na peroně a vlak za minutu odjíždí!“  Nejsem somatotyp odpovídající vrcholným sportovním výkonům, ale ty schody jsem seběhla jako laňka a všichni čtyři jsme se s bojovým pokřikem vrhli do vlaku, zároveň s užaslým hvizdem průvodčího. Jak se Jarda ocitl na druhé straně perónu a kudy z letiště přišel, když ne jedinou cestou kolem nás, to asi zůstane záhadou. „Cítil jsem koleje,“ tvrdil, jsa synem strojvedoucího.

Dokázal ještě poslední velkou věc před odjezdem. Dveře na parkoviště se otvíraly pomocí parkovacího lístku, který jsme měli v autě. Jarda však začal hlasitě mluvit do dveří anglicko – německy a ony se otevřely. Zázrak? Možná. Každý génius však v běžných praktických věcech selhává. Dveře od auta Jarda kouzlem odemykat nemusel. Zapomněl je totiž před čtyřmi dny pořádně zavřít. I tak tam auto stálo a Cahla za volantem neusnul a Marťa přežila průjezd totální bílou mlhou a všichni jsme doma a moc šťastní, že jsme si užili nádherný víkend. Zbývá se podívat na zmeškaný díl seriálu Most! A poděkovat Jarda Tour za další neopakovatelné zážitky.

Váš Zoufalec