Nedělička. Na obloze azuro, teplota stoupá k příjemným výšinám a z nulové nadmořské výšky stoupáme i my. Cílem dnešního výletu je vesnička Litochoro, která leží na úpatí Olympského pohoří. Takže příroda.

Hlavní vlakové nádraží v Soluni je na druhé straně města od místa našeho ubytování, pěkných pár kilometrů. Jsou patrně lidé, kteří přijdou na kloub veřejné autobusové dopravě v tomto městě. My k nim nepatříme. Přes dlouhé zkoumání čísel spojů a hledání nějakých možností nikdo žádnou nenašel. Navíc jízdenky se prodávají jen na určitých místech, opět dost vzdálených. Informační centra jsou buď úplně zavřená, jako to u Bílé věže, nebo otevřená dost nahodile, jako to na Aristotelově náměstí. Řecké písmo je sice nejstarším písmem dosud používaným v Evropě, ale když hledáte rychle nějakou informaci na tabuli, jste víceméně v koncích. Zkráceně, jeli jsme na nádraží taxíkem.

Stál nás méně než autobus a byli jsme tam včas, takže jste stihli ještě kousek pravoslavné mše přímo v hlavní hale. Kaple byla plná věřících, v přítmí zářily svíčky a popi zpívali své litanie. Ti, co se nevešli dovnitř, se modlili na nádraží. Jarda, který v nové roli městského zastupitele věnuje myšlenkám na veřejné blaho více času, než je potřeba, vymyslel, že kdyby byl ministrem dopravy, zavedl by kapli na každém českém nádraží. To je v nejateističtější zemi světa jistě převratná myšlenka. Martina nám při kávě velmi stylově přečetla z mobilu Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Duchovně naladěni jsme mohli vyrazit na cestu.

Dvě obří informační tabule na stěně nádražní haly byly černé a naprosto prázdné, což člověka zvyklého hledat mezi řádky trochu zneklidní. Vlak však opravdu jel a byl úplně v pohodě, za hodinku jsme urazili těch cca 90 km oklikou podél pobřeží Egejského moře. Když se za orosenými okny vlaku objevily zasněžené vrcholky, cítili jsme se jako Anděl na horách. Teplota byla chladnější než v Soluni, vzduch čistší a svěží a na peróně nás vítal místní pes s useknutým ocasem, jako by na náš příjezd čekal. Opět několik zmatků ohledně způsobu dopravy do vesnice a už jsme seděli v taxiku místního znalce poměrů Demetriose - Demetria, který nám za 6 km a pár euro řekl více informací, než jsme byli schopni pobrat. On zase nepochopil žádný z Jardových vtipů (It is your house? – když jsme projížděli kolem kostela sv. Demetria). Zavezl nás na začátek stezky nad kaňonem s výhledem na Mikonos, což je nejvyšší hora celého pohoří.

Čistý vzduch mi málem rozerval plíce. Navíc jsme dnes neměli s sebou své ouzo, kterým oslavujeme každý krásný okamžik našeho pobytu tady. Nezbylo než se kochat průrvami ve skalách, vodou tekoucí pod námi a padající z vodopádu, jako by Zeus nahoře spláchl, jak vtipně poznamenal Cahla. On je vůbec ideální spolucestující, protože je se vším víceméně smířený, všechno sní a moc toho nenamluví. Má oči jen pro svou krásnou ženu, Rudou Sonju, kterou díky červené bundičce vidíme i v přírodě na kilometry daleko. Všechno je tak nějak v pořádku a všechny starosti jsou daleko. Můj muž doma pálí klestí a vyměňujeme si fotky z aktuálního dění. Ale pak už je čas zvednout hlavu od mobilu a užívat si přírodu. (Ano, stále je mým životním heslem Příroda je pro zvěř. Ale výjimky potvrzují pravidlo.)

Osvěženi příjemnou procházkou se opět ponoříme do hlubokých myšlenek na místním hřbitově. Zdánlivě jsou všechny hroby stejně bílé s umělými kytkami, ale když člověk pozorně hledá, najde excentriky. S náhrobní deskou ve tvaru dřevěné informační tabule. S hrobem posetým minerály a zábradlíčkem. Dokonce s hrobem laděným do hněda. Kdo je tam pochován, to víte úplně přesně podle velké barevné fotky ze života.

Po příjemném obědě na slunci v příjemném podhorském lázeňském městečku jsme opět využili Demetriovy služby a odjeli na pobřeží. Jarda neustále mluvil o procházce na pláži. Když jsme na místo dorazili, čekal nás útes nad mořem, navíc posetý nepořádkem a spoustou použitých prezervativů, takže jsem místo pojmenovala Primeros Beach. Velmi, velmi legrační bylo, že se k nám opět přidal černý pes z nádraží a za svého páníčka si vybral Jardu. Vypadali jak z nějakého smutného filmu o tulákovi a jeho věrném příteli. Dokonce se s ním vydal i strmou cestou z útesu dolů k několikacentimetrovému pásu písku omývanému vlnami.

Závěr dne jsme strávili v soluňském přístavu nedaleko mola, které jsme celé dny hledali. Cahla s Martinou si užívali líbánky a selfie s modrou hladinou, které získá určitě opět sto lajků za hodinu, zatímco mé vyprávění olajkuje jen pár nejvěrnějších.

Život není spravedlivý a já to nepíšu pro vás, ale pro sebe. Jestli jste dali lajk, tak vás miluju.Slunce zapadalo za vlnolamem, popíjeli jsme retsinu v kombinaci s místním sýrem, který Jarda koupil ještě v Litochori. Byla by to idylka, kdyby se dva mladí lidé nerozhodli obšťastňovat sebe a své okolí hrou na kytaru a zpěvem jako Hansard s Irglovou. Bohužel, kytara i slečna byli poněkud rozladěni a Cahla se pral s potřebou jít jim kytaru naladit. Slečnu by rád naladil Jarda, ale ani jeden nenašli odvahu.

Zatímco v pátek večer bylo ve městě vymeteno, v neděli večer byli venku všichni. Všechny taverny natřískané, po promenádě se prakticky nedalo projít, všude byly davy lidí dlouho do noci. Atmosféra Soluně je opravdu moc příjemná, poklidná a veselá, lidé přívětiví a ceny opravdu lidové. Co víc si přát? Tak jsme den zakončili drinkem. Cahlův Gin Smash s tvarohem nahoře neměl chybu. Skutečným vrcholem ale bylo setkání s Jardou, který si v bytě převlékl kožíšek za nový italský kabátek v barvě velbloudí srsti. Opravdu mu moc sluší a je velká škoda, že když si ho kupoval, nemohli jsme u toho být. Zítra bude poslední den před odletem a jak jsem pochopila, každý si musí vymyslet svůj program. Fajn. Já sepisuju tyto zápisky a vypravím se do ulic nasát poslední paprsky slunce a užít si moře.

Váš Zoufalec