Sobota v Soluni. Liduprázdné vymrzlé město z páteční noci se proměnilo v prosluněné místo, kde to žije. Kolonáda podél Soluňského zálivu je plná korzujících párů, rodin s dětmi, běžců, jezdců na koloběžkách a rybářů. Ti nahazují způsobem, jako by byli na kolonádě sami, takže se divím, že vlasec ještě některou z procházejících dámiček neskalpoval. I za denního světla vytváří deštníková plastika Georga Zongolopoulose zajímavé fotogenické kompozice a Saša Big, jezdecká socha Alexandra Velikého, po jehož dceři je prý město Thessaloniki pojmenováno, vypadá také impozantně. Protože nad černou sochou je azuro. Slunce začíná hřát a na Jardovi, který neunesl recenzi své bundičky od módní policie a vyšel si ven jen v košili s krátkým rukávem a saku, začíná pomalu roztávat jinovatka.

Došli jsme podél moře až k Aristotelovu náměstí, které je lemované kavárnami a kupodivu také řeckými a čínskými vlaječkami nad hlavou. Nechybí ani čínské lampiony. Doufáme, že je to pozůstatek oslav jejich Nového roku a že se sem nechystá na návštěvu náš prezident. Jarda jako správný majitel a šéf Jarda tour vchází do informačního centra a sbírá pro nás letáky a informace. Bohužel, ten zásadní leták o aktivitách v Soluni skončil doslova v propadlišti dějin, když mu uletěl do vykopávek římského amfiteátru. Fascinuje mě skutečnost, že nejcennější památky, díky nimž je Soluň městem UNESCO, jsou obklopeny ze všech stran a doslova na dosah bytovými domy, spíše paneláky. Obyvatelé těchto domů mají zřejmě nejfotografovanější balkony na světě, protože vám vlezou prakticky do každého záběru. Ve městě žije asi 700 tisíc obyvatel a zjevně se snaží každý nevyužitý kousek země obydlet již od nepaměti. Zatímco kdysi v Londýně žilo 25 tisíc lidí, tady už byla metropole. Kolébka vzdělanosti a víry.

My jsme na rozdíl od Cyrila a Metoděje do Soluně přišli z Moravy a bohužel jsme nepřinesli nové písmo, kterému bychom rozuměli. Takže stále louskáme stříšky a blesky na nápisech za pomoci znalosti ruské azbuky. Někdy se to však nepodaří. S Cahlou jsme si chtěli dát kávu od pouličního prodavače se stříbrnou konvicí na vozíku. Byl černý jak vix, sežehlý řeckým sluncem. To, co nám začal do kelímků nalévat, ale nebylo černé ani náhodou. Bylo to husté, béžové, neustále smíchávané s nějakým kořením. „Kalepi, orchidea“, byla jediná dvě slova, která jsme z něj dostali. Záhadný nápoj chutnal jako horká jablečná dětská výživa s kořením. Mnemotechnickou pomůckou na zapamatování názvu byla moje říkanka: Kalepi, kalepi, hubu ti zalepí. Když jsem si večer vygooglila, co by to mohlo být, tak jsem došla k nápoji zvaném „salep“, který se skutečně vaří z hlíz orchideí. Recept pochází z Perské říše a sultáni ho později popíjeli se zázvorem, protože je to oblíbené afrodiziakum.

My jsme byli ten den na vrcholu hned několikrát a nevím, jestli za to mohl exotický nápoj nebo to, co jsme viděli. Navštívili jsme společně Kapani market, kde jsme viděli na pultech tolik jehněčích hlav s vyděšenými očima, že na to asi nikdy nezapomenu. Dali jsme si skutečnou kávu v kavárně a Jarda nakoupil na trhu čerstvé ovoce. Že prý jsou to pomeranče z nové sklizně, tvrdil nám. Co mu ve skutečnosti hluční řečtí prodejci řekli, to se nikdy nedozvíme, důležité je, že si ten jejich řev vyložil pozitivně. Dále koupil přesolené olivy a fíky. Takže všechno, co já nemám ráda a co nejím. Neberu si to osobně, protože Cahla pobral rozumu a koupil flašku ouza. Není nic lepšího na trávení a oslavu každého pěkného zážitku než hlt anýzového likéru.

Patronem Soluně je od 4. století svatý Dimitros. Ke své slávě se dostal poměrně náhodou. Byl to obyčejný římský voják, který byl na příklad císaře zabit v bývalých římských lázních. Milovníci Monty Pythonů musí být potěšeni příběhem, který začal jeho smrtí. Pobožní Soluňané z něj udělali mučedníka a už to jelo. Stal se svatým a ještě patronem. Možná by o n sám raději žil ještě o pár let déle a zemřel jako neznaboh, kdo ví? Jeho pozůstatky putovaly do Itálie a pak zase zpátky, dnes se ke stříbrné rakvi chodí místní upřímně modlit do baziliky svatého Dimitrose. Chrám byl několikrát obnovován a přestavován, jsou v něm dochovány krásné mozaiky. V celé bazilice jsou na zemi koberce, je to takové útulné a zabydlené. Vyřezávané polstrované židle, sen každého návštěvníka hostýnské baziliky, čistil nějaký muž parní wapkou. Když jsme viděli zdálky oblaka páry, vypadalo to jako vymítání špíny.

Fascinující se zvyklost místních líbat ikony svatých, a to doslova. Sklo na ikonách je téměř ulepené a neumím si představit, jaká životní situace by mne donutila tuto sbírku bakterií a DNA skutečně políbit. Líbí se mi ale, jak upřímně se tady lidé chodí modlit a jak jsou ukáznění ve frontách na polibek se svatým idolem. My jsme našli klid a harmonii v malé zahradě za kostelem. Slunce hřálo, ouzo hřálo a nikde nikdo. Jen paneláky kolem. A auta. Tolik aut jsem asi nikdy neviděla. Parkují všude, i mezi květináči u kostela, nad schody (jak tam vjeli?), na přechodu, dokonce na kraji kruhového objezdu či křižovatky. Parkují po obou stranách úzkých ulic, mezi které si troufne jen místní ve svém omláceném autě.

Auta jezdila i ve čtvrti Ano Poli na kopci nad městem. Páska a kužel na vozovce jsou vítanou překážkou, úzké uličky strmě vedoucí nahoru či ještě strměji dolů sjel i náklaďák plně naložený střešními taškami. My jsme šli neustále do kopce, který nekončil. Výhledu na záliv pod námi bránily patrové domy. Chaos, každý dům jiný, bez ladu a skladu a respektu k nějakým památkám. Podle Jardy Řekům chybí 400 let německé nadvlády. Čím výš, tím lepší čtvrť. Atraktivní pozemky na kopci s výhledem na celý záliv ale nakonec stejně obývají ti nejchudší. Patrně od nepaměti. Protože zatímco celé slavné město pod námi lehlo popelem při velké požáru v roce 1917, starobylá čtvrť Kasto, známá právě jako Ano Poli, zůstala jako jediná původní městská část zachována.

Došli jsme k hradbám a prodírali se křovím, sutinami a divnými uličkami. „Tudy ani Kolbaba nechodí“, konstatoval Jarda, když jsme míjeli příbytky z koberců a fošen přilepené k hradbám. Naši památkáři by si rvali vlasy.  Když jsme konečně dorazili na vyhlídku pod zbytky hradeb z 5. století, které ve středověku trochu poupravili, první, co člověk viděl, byly svérázné domy v různém stadiu rozkladu, sušící se velké a ještě větší prádlo, líní psi a volně rozeseté kočky. Ale když člověk zvedl zrak vzhůru, otevřel se nám pohled na Soluňský záliv a uviděli jsme město v celé jeho velikosti.

Jarda a většina děti vylezli na hradby, dospělí se fotili a posedávali na lavičkách. Svatební cesta Cahly a Martiny, kterou kvůli dětem o pět let odložili, nemohla mít lepší průběh. Jen tou třetí nežádoucí osobou na lavičce, na fotce, všude, jsem byla já. Nesli to statečně. Slunce pálilo, jeho paprsky se odrážely v klidné mořské hladině, a ruch velkoměsta byl daleko, daleko pod námi. Taková ta chvíle, kdy si přejete, aby trvala hodně dlouho. Když už jsme se vyšplhali nahoru, podle mé aplikace v mobilu 29 pater, tak jsme dlouho zvažovali sestup dolů.

V cestě po soluňských památkách jsme ale pokračovali ještě celé odpoledne. Když jsme se křivolakými uličkami propletli mezi auty až k první z mnoha rušných silnic, které Soluň protínají rovnoběžně s pobřežím, uviděli jsme mezi domy a paneláky další historickou budovu. Byla to rotunda, která připomínala římský Pantheon. Jak se ukázalo, tak záměrně.

Dorazili jsme pár minut před zavírací hodinou (která se tradičně lišila od té na vstupní ceduli ve prospěch personálu). I tak jsme vstoupili a nelitovali jsme. Rotunda je prý 30 metrů vysoká a její stěny jsou silné několik metrů. Ze svého původního účelu, být mauzoleem císaři Galériovi, musela ustoupit, neboť císař umřel jinde. Taková trochu zbytečná práce, že? A tak byla přestavěna kolem roku 400 na křesťanský chrám, patrně jeden z nejstarších na světě. Je neuvěřitelné, že část mozaik z té doby se dochovala. Rotunda však byla později přestavěna na mešitu s minaretem a nespadla ani při zemětřesení. Jinak je rotunda prázdná, otevřenými vraty vstupuje slunce i průvan a jak říkám, tady Bůh nebydlí.

V jedné zajímavé kavárně hráli mladí lidé deskové hry a bylo to velmi hlučné a velmi roztomilé. Konečně někdo nehleděl do mobilu. Jarda si objednal čaj Balkan Memories, což číšnice ocenila jako dobrou volbu, na rozdíl od našich nudných káv. V čajovém pytlíku bylo ledacos, kromě čaje. Třeba kardamon nebo chilli papričky. Bylo jasné, že vzpomínky na Balkán si bude Jarda užívat ještě dlouho.

Galeriův oblouk nás zklamal. Jde prý o oblíbené místo místních i turistů, něco jako v Praze pod ocasem, ale prostě když pro památky není kam plivnout a člověk má v nohách 15 km, to nadšení trochu opadá. Ještě jsme se odhodlali k návštěvě soluňského kostela Hagia Sophia, což je pro změnu inspirace stejnojmennou mešitou v Istanbulu. Pochází z 8. století a zapálili jsme tady svíčky (které patrně ihned po našem odchodu nějaký pop sfoukl a uvolnil místo v písku pro další obětinky).

Závěr dne nabral rychlý spád, když si Jarda chtěl koupit kabát a my jsme na něj nečekali tak dlouho, jak si myslel. Takže jsme si ve svatební trojici střihli západ slunce s lahví vína a pak ještě skvělou večeři na Aristelově náměstí. Tento způsob zimy zdá se mi velice přešťastný.