Tak jako začíná průvodce Chicagem tím, že vás město nadchne, pokud tedy nepojmete ten šílený nápad a nepojede sem v lednu (ano, byli jsme tam v lednu), tak by průvodce Soluní patrně mohl začít stejně, pokud se týká února. Ano, jsme tady v únoru. Je tu aktuálně větší zima než doma a při procházce pobřežní promenádou jsem byla ráda, že jsem si přibalila svou lehkou péřovku. Ale my nejsme běžní turisté. Pokud čtete Zoufalcovy zápisky poprvé, tak to brzy pochopíte. My jdeme divným volbám a zážitkům vstříc.

Že není turistická sezona, to jsme pochopili už po cestě v Mikulově. Vyběhli jsme na rychlé kafe, ovšem oblíbená kavárna trpasličího vzhledu měla na okně nápis: Otvíráme v březnu. Tak jsme si dali městečkem menší turistický okruh, čímž se doba vymezená na kávu zkrátila asi na polovic. Ten výhled z vršku náměstí na vršek svatý za to stál. Kdo je to my tentokrát? Jarda tour původně zlákal k extra levným letenkám do Soluně jen sebe, Jardu, více slov netřeba, a pak Cahlu s Martinou, kteří spolu nikde nebyli od svých dětí narození. Jarda se smál, že jim bude dělat manželského terapeuta, ale to jsem nemohla dopustit a jedu taky.

Cestování s Jardou má tu výhodu, že ho člověk může prakticky neustále popichovat. Jeho „bundička“ mi přišla nějaká divná, už když byla nová, ale dvě sezony povalování ve vlaku, cestování v autě a posmětání se po kavárnách ji rozhodně nepomohly. Chybí jí dva knoflíky, na rukávě má díru a kožíšek už není jako nový. Diví se někdo, že jsem použila přirovnání „zanedbaný Ivánek“? Jardu to rozběsnilo, má své věci rád. Třeba tu tašku, se kterou procestoval půl Evropy a z jejíchž kapes neustále loví nějaké divné věci. V letadle mi třeba nabídl petku s teplou vodou. Skoro si v ní mohl vymáchat svůj pytlík zeleného čaje, ale ukázalo se, že k němu má také citové pouto.

Já nejsem typ, který splyne s davem, a na cestách to ani nepovažuji za vhodné. Je třeba vidět a být viděn, zvláště když cestujete ve skupině. Proto jsem zvolila svou jasně zelenou bundu, kterou včera zahlédli i rybáři na širém moři. Podle Jardy můžu předpovídat počasí jako rosnička a na všech nočních fotkách svítím. (Ten Kvak je v každém záběru, nebo tak nějak jsem to zaslechla v šumění moře.) Martina má krásnou červenou bundu, je proto Rudá Sonja. A Cahla? Vypadal jako místní v černém. Dokud si na hlavu nenarazil khaki čepici. Všichni dohromady jsme prostě nepřehlédnutelní.

Řecko mimo sezonu má řadu výhod. Je tu opravdu levně a mají tady skvělé jídlo. Svítí slunce, a rozhodně není vedro. Milujeme cestování low cost, protože potom zvýšíme náklady jídlem a pochutinami. Už dlouho jsem nejedla před půlnocí, ale osmikilometrová vycházka člověka vysílí a čtvrt teplé a nadýchané řecké pizzy stojí jedno euro. No nekupte to. O městě zatím nemohu nic konkrétního říct, část hlavních památek jsme viděli potmě, ale i tak jsme byli atmosférou Soluně nadšeni.

Je po půlnoci, město žije, restaurace jsou plné a v některých se zpívá. Jen čas tady plyne nějak rychleji. Přistáli jsme dřív. Než nás autobus dovezl do letištní haly, už tam čekaly kufry. Žádná další kontrola. Taxikář sice nedokázal přečíst adresu ubytování psanou latinkou, ale nakonec nás dovezl do města v rekordním čase. Kolem radarů jsme prosvištěli rychlostí 120 km/hod a Cahla si užíval přetížení 4G v objetí dvou krásných žen. Jarda na řidiče mluvil anglicky a on mu odpovídal střídavě no a yes, patrně podle toho, co mu připadlo vhodnější. Ne že by něčemu rozuměl. My zase nejsme schopni vyslovit ta jejich jména, tak domácímu na telefonu říkáme Onanos Kopulos. Apartmán skutečně existoval, v jedné ložnici je opravdu patrová postel a já jsem opravdu musela spát nahoře. Ještě stále se mi houpe žaludek, ale čeká nás krásný nový den a za oknem už slunce zalévá terásky pod okny svými paprsky. Tak obujeme sibiřky a slunci vstříc. Dycky Soluň!

Váš Zoufalec