Poslední den v Malaze. Líný den. Je třeba zařadit program, který v sobě nezahrnuje přesuny přes půl regionu. Uklidnit se. A podívat se, kde vlastně celou dobu bydlíme. Jarda již netrpělivě vyhlíží chvíli, kdy se z naší vlakové soupravy odpojí. Pára už se hromadí pod kotlem a je jen otázkou času, jestli ji upustí v radostném zahoukání nebo explozi.

Do Picassova muzea ale jdeme všichni společně. Rodáka z Malagy si nechce nikdo nechat ujít. Tento proutník, bohém a všestranně nadaný umělec patří k mým oblíbencům. Nikdo neviděl svět jako on. Ženy s očima uprostřed hlavy a trojúhelníkovými lýtky. Figurální sochy, které si musíte v hlavě poskládat z jednotlivých dílů. Divoké obrazy hrající všemi barvami světa i „suchou jehlu“, kachličky, kov, papír, prostě na co si vzpomenete. Byl to génius. Nejvíc energie mi dodávají jeho barevné portréty. Lucka mi kupuje pohlednici s oblíbenou hlavou ženy a později i Jarda donese barevný plakátek k zasklení. Je to od nich moc milé a nevím, čím jsem si to zasloužila.

Vždycky jsem toužila poznat někoho, kdo si kupuje magnety na ledničku s fotkami měst a památek. Tak se mi to splnilo. Peťa je magnety doslova posedlá a hodlá jimi vymagnetit celou ledničku. Mají to prý v rodině. Je trošku nepříjemné, že se tato vášeň pojí s nerozhodností, takže postáváním před obchody se suvenýry trávíme s Luckou poměrně dost času. Aspoň můžeme pozorovat cvrkot na ulicích. Mně stačí poslat pár pohlednic a nepotřebuju kupovat ani kompletovat nic kromě svých zážitků. Každé město, každý kraj má nějakou specifickou vůni. Tady opojně voní pomerančovníky a citronovníky a některé stromy jsou již obsypány oranžovými či žlutými plody, zatímco jiné ještě kvetou drobnými bílými kvítky s vůní rozdávanou zdarma všem kolemjdoucím.

Fantastickým nápadem bylo vysazení oranžérie a tropického parku vedle pobřežní kolonády. Projdete hlavní ulicí a jste někde v pralese. Papoušci poletují nad hlavami a skřehotají, obří palmové listy poskytují příjemný stín a vzduch je příjemně vlhký a teplý. Není to jen kousek zeleně, je to opravdu pás zeleného ráje s lavičkami, zákoutími, sochami, dětskými parky a stezkou pro pěší i cyklisty. Pak přejdete cestu a jste v přístavu, kde kotví obří lodě. Promenáda je elegantně zastíněná bílým lamelovým zastřešením, které vypadá jako plachta plachetnice. Všude jsou lavičky, posezení, obchůdky i restaurace. A ruské kolo. Nejvyšší čas vidět město z nadhledu.

Je poledne, siesta začíná a turisté vyspávají včerejší ponocování. Máme kabinu samy pro sebe a první kolo jízdy fotíme, druhé se trošku uklidníme a třetí si vyloženě užíváme. Jak stoupáme vzhůru, vynořují se okolní kopce a měst dostává obrysy. Katedrála vypadá z výšky malinká, pevnost a hrad nad ní zase rozlehlé, moře nekonečné. Je příjemné vidět spleť ulic a uliček z výšky a udělat si představu o velikosti města. Podle mne je ideální, akorát. Všude dojdete pěšky. Za pár minut jste z centra u moře. Tady by to taky šlo.

Navíc když si poprvé užíváme siestu na bytě a nabíráme síly na druhou půlku dne. Dorazí i Jarda, který oběhl opět všechna muzea, která našel, a pohyboval se rychlostí, která vyhovuje jemu, a ne celé skupině. Je z naší potřeby aspoň třikrát denně čurat celý nesvůj. „Asi dostanu menstruaci,“ zoufá si pokaždé, když čeká opodál na své tři spolucestující. Ale do to má, být doprovázen třemi krásnými ženami, ne?

Jak je naším zvykem, do Alcazaby, což je nejčastější název něčeho starého v jakémkoliv městě Andalusie, dorazíme 40 minut před zavíračkou. Přestože chodí polovina lidí v kraťasech a tričku a jen polovina v kozačkách a kožichu, mají tady stále provozní dobu jako v zimě. Pán u vstupu si není jistý, jestli stihneme vyjít nahoru do pozůstatků maurského paláce s vyhlídkami, ale to ještě neví, s kým má tu čest. Po Alhambře už je každá maurská památka jen zklamáním a slabým odvarem, takže se kocháme hlavně pohledy dolů, tentokrát z druhé strany než z výšky ruského kola. Dokonce stihneme pár minut posedět v paprscích slunce ve starém římském koloseu. Vstup nahoru na hrad už je definitivně zavřený, ale jsem přesvědčená, že víc už jsme ani vidět nemohli. Je čas na západ slunce nad mořem.

Jsem ve Španělsku poprvé, a tak toužím ochutnat místní paellu. Protože seznam toho, co nejím, je poměrně vyčerpávající, a mořské plody jsou na prvním místě, domnívám se, že mi toto potěšení bude zapovězeno. Ovšem v malé restauraci na chodníku mají kromě klasických i paellu se zeleninou, takže si každý objednáváme tu svou. A pivo. Velké pivo. Připojuje se k nám Pavla, kterou jsme potkali v Alhambře. Cestuje po Andalusii sama už týden a má jen malý batoh, ve kterém jsou 4 knížky a sešit na malování. Tohle já opravdu, opravdu obdivuju. Je to moc milá a usměvavá žena, která se nebojí vyrazit na cesty sama a přidávat se k různým náhodným spolucestujícím. Klobouček!

Ovšem horší než 3 učitelé hudby pohromadě jsou 4 učitelé hudby z jedné konzervatoře. Cítím se jako člověk, který poslouchá historky z vojny, a sám je buď žena nebo má modrou knížku. Tedy poslouchá něco, čemu absolutně nerozumíte, nechápete, nikoho z vyprávění neznáte a nic vám nepřijde vtipné. Vyprávění pokračuje ještě dlouho do noci v kuchyni našeho bytu. Bohužel, jeho architektonické řešení způsobuje, že slova vyřčená na konci dlouhé chodby v kuchyni zní na druhém konci chodby, jako by vypravěči seděli na pelesti mé postele. Ale nakonec usnu a všechno je v pohodě. Zítra balíme a přesouváme se do Sevilly.

Váš Zoufalec