Den na cestě. Opouštíme Malagu, naše malé, milé, největší španělské maloměsto. Bylo tady moc krásně, opravdu. Míříme k další turistické pasti, městečku Ronda. Juanitě naskakují kilometry jako zrychleně odžité roky, a na sklonku dne v Seville se už z počátečních 6 km vyšplhala až skoro k tisícovce. Cesta Andalusií vypadá jednotvárně, ale může se zimomřivý suchozemec nabažit výhledů na moře nebo obsypané pomerančovníky nebo nekonečné plantáže olivovníků, rozeseté po všech kopcích? Rostou v písku, v červené hlíně, na skále, na dvorech domů, na úbočích kopečků i v údolích. Jsou jich miliony. Jarda, který doma pěstuje na hnoji dýně, obhlíží hospodaření v krajině jako zkušený zemědělec.

Most Puente Nuevo v Rondě patří k nejfotografovanějším mostům Evropy. Spojuje dvě části města Ronda, které stojí na vysokých skalních útesech. Rádi bychom si taky ten pohled vyfotili, ale je tu drobná zrada. View point je dole pod srázem a my jsme se právě vyšplhali z nového města do starého a stojíme na mostě, co tam konvalinka neroste, ale kdyby za každou fotku dostali místní korunu, byli by nejbohatší na světě. Pohledy dolů jsou úchvatné. Z jedné strany, z druhé strany, ze stezky podél hlubokého srázu. V nejzazším místě hraje v altánu umělkyně na harfu a zpívá. Ach bože.

Místní jsou moc pyšní na svou toreadorskou tradici, mají tady arénu Plaza de Toros, která je naštěstí zavřená, a pořádají slavné býčí zápasy už víc než tři sta let. Já tuto tradici respektuji, ale nelíbí se mi. Nikdy to neskončí dobře. Na jednom ze zdejších náměstí se odehrává scéna s fašisty a jejich svržení ze skály v Hemingwayově knize Komu zvoní hrana. Hemingway stejně jako další umělci nalezli v této romantické oblasti zalíbení. Rokli El Tajo si prohlížíme i způsobem nejpříjemnějším – při posezení u kávy na jedné z teras přilepených na skále. Slunce svítí, turistů je pořád ještě snesitelně a my máme před sebou celý krásný den.

Juanita už je pokálená od holubů, zaprášená prachem z polních cest a začíná vypadat jako vůz správných cestovatelů. Snad proto se Jarda rozhodne uspořádat piknik dole v rokli a dovézt nás tam Juanitkou. Pohled pro bohy, k tomu bageta s máslem a oloupaný pomeranč a vůně koně pasoucího se opodál. Ke štěstí stačí opravdu málo. Před sebou máme ještě dvě bílé vesnice v horách. Jak se ukáže, kvůli autoturistické zastávce na view pointu si nemusíme dělat výčitky. Ještě se dnes nachodíme nahoru a dolů do sytosti.

Napřed míříme do „puebla bianca“ Setenil de las Bodegas. „V této vesnici mají místo architektů důlní inženýry,“ trefně to vystihne Jarda, když po sestupu uzounkými uličkami dorazíme až k bílým domům a domečkům, které jsou z části vyhloubené ve skalním převisu. Prostě si nekoupíte pěkný prostorný slunný pozemek někde v okolí krajině, ale dlabete na to a dlabete si pokoj někde uvnitř temné skály. Ano, je to fotogenické, je to velká turistická atrakce. Ale všechny obývané domy mají otevřené vstupní dveře a okna a patrně se snaží vyvětrat vlhkost, která musí být šílená.

Někteří chytřejší mají domy na skále, ale bydlet pod mnohatunovým převisem, navíc u koryta řeky, to chce odvahu. Podle průvodce prý bílé domky vměstnané pod šedou skálu vypadají jako nožky hříbků s širokými klobouky. Já jsem viděla několik těchto domů v řezu a vypadaly spíše jako zařízení na léčbu klaustrofobie. Ale je to věc vkusu. Tak znovu po schodech a kolem domů nahoru do desátého patra této zvláštní vesnice.

Příjezd do druhé bílé vesničky v horách je dramatický na pohled. Pro Moraváky to vypadalo jako vesnice na vrcholu hory, kde stojí vedle sebe kostel ze Svatého Kopečku a Buchlov. Že tady v Olveře žijí zbožní lidí, to jsme pochopili už u sámošky u DIA. A žijí tady už přes dva tisíce let. Jako skoro všude, i tady se míchají dějiny římské, fénické, maurské, křesťanské, vizigóti, vandalové a já nevím, co ještě. A taky jsme se dočetli, že k chrámu nahoře „chodí“ poutníci po kolenou, což je Jarda snažil vyzkoušet. Slunce peklo, všechno včetně chrámu i hradu bylo zavřené, dole v podhradí ani noha. Tak jsme se pokochali výhledy do okolí a odjeli. Někdy prostě všechno nevyjde podle plánu.

Příjezd do Sevilly naznačuje, že tady bude všechno násobně větší než v Malaze, kromě uliček v historickém centru, které jsou násobně užší. Jakože když jede auto, chodci, ani v mini rozměru Peti, už se nikam nevejdou. Parkujeme na blikačky, dokud nedostaneme klíče od dalšího bytu, přímo na rušném náměstíčku s tavernami a žádným místem k zaparkování. A pak se stane zázrak: auto před námi odjede z místa, na kterém není zákaz stání. Je to pár metrů od bytu a pravděpodobnost, že tady zdarma zaparkujeme, je prakticky stejná, jako že vyhrajeme ve sportce. Radostně vyběhneme do ulic.

Převládající dojem je, že jsme se ocitli a) mezi filmovými kulisami nebo za b) v Gulliverově světě. Napřed narazíme na UFO, futuristickou stavbu z roku 2011. Je obrovská, bílá, nepřipomíná nic z tohoto světa. Pak jsou všude obrovské domy, muzea, univerzita, paláce. Katedrála, která zabírá celý blok, s desítkami věžiček, mnoha portály a bránami jako na fotbalovém stadionu. Jen mají gotickou výzdobu. Vedle katedrály jsou sloupky s řetězy, které mají na výšku dva metry a vedle nich si připadáme jako mravenci. K čemu jsou? Š

irokánskými bulváry dorazíme až na Plaza de Espaňa. Tady zmatek dosáhne vrcholu. Hlava se snaží nějak vyhodnotit, co vidíme. Něco mezi Benátkami, protože je zde vodní příkop s lodičkami. Taky něco ruského díky té velikosti a trochu Vídně. Kolem všech budov je modrobílé keramické zábradlí ve stylu kachlí azulejos, které mají připomínat maurské dědictví. Je tady jen pár lidí a neuvěřitelné množství místa. Lucka se konečně posadí na lavičku a my s Peťou a Jardou vybíháme na vyhlídku do 1. patra. Sotva vkročíme na balkon, ozve se zespodu pískot, řev, troubení auta. A do toho mi zvoní telefon. Lucka. Něco se jí stalo, někdo ji přepadl, udělalo se jí špatně, někdo je mrtvý. Prostě hlavou mi letí katastrofické scénáře.

Ve skutečnosti se náměstí zavírá. Ano, zavírá. Strážce v reflexní vestě vyhání všechny pryč za bránu, kterou chce zamknout, a my rozhodně nechceme strávit první noc za mřížemi. Než pochopíme, co se vlastně stalo, jsme ze hry. A nezbývá než šlapat pár kilometrů zpátky do bytu a snažit se pochopit, že jsme v Seville. Ruch pod okny neutichá ani po půlnoci. Tohle není žádné maloměsto, ale pěkně žhavá metropole.