Už podruhé mě Městské divadlo Zlín mile překvapilo. Po skvělém představení Srpen v zemi Indiánů s Janou Tomečkovou, která mou duši roztrhala na kusy už v průběhu představení, musím tleskat i punkové verzi divadla ve sklepní šatně s názvem Blackbird. Tady jste přítomni něčemu tak silnému, že vám to možná do konce hry vlastně nedojde. Instinktivně se snažíte si TO nepustit k tělu z prostého pudu sebezáchovy. I my jsme si s přáteli zašli po konci hry a dlouhém aplausu na skleničku, abychom zážitek v sobě nechali doznít.

Třicet voyerů - diváků sedí u zdi staré šatny plné odpadků bez dechu až do konce představení. Není, opravdu není příjemné sledovat dialog dvou hlavních postav, který se odehrává na dosah vaší ruky, zvláště když se děsíte každého dalšího intimního detailu a vzpomínky, která přijde. Sedíte ve vlaku do pekla, poposedáváte na nepohodlných židlích a nemůžete vystoupit, nemůžete si prostě zacpat uši a odvrátit zrak. Velmi záhy pochopíte, že se happy endu nedočkáte. Můžete se jen utěšovat, že je to jen hra a že se to vlastně nikdy nestalo. Že když vyjdete zpět na vzduch, svět bude zase v pořádku…

Nebude. Kateřina Liďáková a Luděk Randár alias Una a Ray odejdou s vámi domů a zůstanou ve vaší hlavě ještě hodně dlouho. Co je zvrácenost a co je ještě láska? O tom stále přemýšlím, aniž bych vynášela soudy, a cestu domů z divadla jsem za volantem proplakala.

To prostě musíte vidět a zažít!