Hřbitovy včera doslova zářily zapálenými svícemi. Dokonce i to počasí bylo u nás skutečně dušičkové. Nepříjemný ledový vítr, občas trochu deště a tma celé odpoledne. Vzpomenuli jsme všechny, kteří již nejsou mezi námi, a utíkali domů do tepla. Teď nastává období předvánoční.

Těch posledních pár týdnů do Vánoc uteče ještě rychleji, než to mu bylo od konce léta do Dušiček. Čas má totiž tendenci se ke konci roku zrychlovat. Taky jste si toho všimli? Prostě si jdete lehnout, a když se probudíte, bude už na všechny přípravy skoro pozdě. Samozřejmě, lidé, kteří kupují vánoční dárky v létě a na Mikuláše mají ve spíži pět druhů cukroví a všechna okna vyleštěná, jsou v klidu. Ale většinu z nás čeká dlouhý boj mezi tím, co se od nás očekává, co bychom měli a co bychom chtěli. Já bych chtěla klid v duši. Celoročně, ale teď asi nejvíce.

Dnes jsem celou noc pekla kachnu a teď nám voní celý dům. Miluju recepty, kdy se po mně žádá nedělat nic. Nedívat se, neotvírat troubu, ba ani pekáč. Pomalounku, polehounku, se kačenka peče a voní. Za chvíli idylu přeřízne nezaměnitelná vůně domácího kysaného zelí a pak se z kuchyně začne linout vůně libečku a nedělního vývaru. Čekáme hosty, co jsou tady jako doma, takže něco vytřu a něco vysaju, ale přehánět to nebudu. Vypadá to na pěknou, voňavou a veselou neděli v té nejlepší společnosti.

Na ubývajících dnech své vlastní výzvy #365 vidím, jak se mi to krátí. Co se zdálo jako moře času je už jen polovinou téhož. Ale když máme tak zázračné regenerační schopnosti, pokud jde o naše tělo, jistě, kdybychom chtěli, mohli bychom za pár týdnů vyměnit nejen všechny své krevní destičky, epitely kůže, jaterní buňky nebo sliznici na jazyku, ale i všechny špatné myšlenky. Jenže na rozdíl od těla to s myslí, duší a duchem nefunguje automaticky. Nepeče se to v hlavě pod pokličkou samo celu noc a ráno to není hotovo. Chce to naše spolupráci.

Do Vánoc zbývá sedm týdnů. Třeba stihneme uklidit aspoň ve své hlavě.