„Tak vy jste ta Úžasná Bára?“, ptá se mě paní za přepážkou na poště. Přišel mi balík s mým občanským jménem a dodatkem, že jsem Úžasná. Paní si mě prohlížela s brýlemi na nose, jako by si říkala: Tak to jsme tady ještě neměli. A víte co? Podívala jsem se na ni, usmála se a řekla: „Ano, to jsem já. Úžasná Bára.“

Už tahle část příběhu je dost neuvěřitelná. Dodavatel z malé české firmy asi doplnil mé druhé jméno z mailové adresy napismi@uzasnabara.cz. Nebo je to můj čtenář. Nebo mi chtěl někdo zatopit a udělat na poště problémy. To nevím. Ale ještě více překvapení mě čekalo po cestě z pošty domů. Napřed mě pochválila starší sousedka, že prý dnes vypadám skvěle, což se ještě za můj život nestalo. Většinou odpovídám na dotazy ohledně rodičů nebo probíráme počasí. A pak mě na chodníku zastavila mladá žena, že prý obdivuje můj styl a že ji mé ponožky různých barev a vzorů už před časem donutily se zamyslet, jestli není sama moc usedlá.

Poděkovala jsem za pochvalu, i když jsem se červenala hanbou. Protože jsem dobíhala na poštu před zavíračkou, omotala jsem se narychlo přes svetr nějakým vlňákem a šediny jsem skryla pod širokou čelenkou. Taková ta chvíle, kdy si říkáte: Snad nikoho známého nepotkám. Kdybych někoho musela pozdravit, tak řeknu, že jsem si jen odskočila od plotny. Tenhle příběh ale není o chlubení ani o výmluvách či obavách. Je přesně o tom, o čem čteme, co slýcháme a čemu sami u sebe nikdy nevěříme.

Že když se cítíme skutečně úžasně uvnitř, lidé kolem nás tak vnímají a je úplně jedno, co máme právě na sobě.

Takže děkuji svému dodavateli, že mi s vánočním dárkem pro dceru poslal ten největší dárek i pro mne. A zadarmo. Jsem oficiálně Úžasná Bára a na poště mi na toto jméno vydali balík. Kdo z vás to má? Doufám, že konečně zmizí několikadenní bolesti hlavy, že se na své sinusoidě dostávám opět nahoru do sedla a že se tam dolů pěkně dlouho nepodívám. Dnes je fakt krásný den a já si jdu rychle objednat nějaké další bláznivé ponožky na své skutečné úžasné jméno. Protože kdybych měla pozitivně ovlivnit jediného člověka, má toto mé roční blogové martýrium smysl.