Zemská gravitace prochází v posledních dnech nějakým zásadním upgradem. Zesiluje, a to tak, že velmi. Věci, pokrmy, nástroje, a hlavně lepkavá těsta jsou přitahována k zemi v nebývalé míře. Zatímco neustále sbírám ze země něco, co mi upadlo, gravitace s sebou do víru otáček vzala i čas. Opět se mi ztrácejí celé dny. Není to vidět, není to cítit, ale dopady této vesmírné rošády ovlivňují a otravují můj život.

Zrychluje se koloběh každodennosti a všechno padá, co nemá peří. Babička mi vždycky vyprávěla, že nějaká filmová hvězda, už bohužel nevím jaká, si každé ráno natrhala noviny na kousíčky a rozházela po pokoji. Pak je kousek po kousku znovu sbírala, a tím si zlepšovala svou pružnost a fyzickou kondici. Z toho, co se mi děje, usuzuju, že mě čeká závratná kariéra filmové hvězdy. Nemusím nic uměle rozhazovat. Všechno mi z rukou padá samo, furt a celý den. Sousto salátu mezi talířem a ústy. Krabice se stovkou miniformiček seskládaných do komínků. Klíče. Mobil, samozřejmě displejem k zemi. Chleba se sádlem, samozřejmě sádlem k zemi. Když na tom namaštěném kousku linolea uklouznu, padám i já.

Ztrácí se mi upečené cukroví (a zároveň nikdo nemá hlad normální velikosti). Včera u nás doma eskalovala vánoční pohoda ve chvíli, kdy můj muž chytil při čištění akvária velkého přísaváka do malé síťky tak, že nešel vyprostit. Roztáhl ploutve jak Ježíš na kříži (ten přísavák) a velkou dírou místo úst se držel síťky jak helvétská víra. Než se ho podařilo zachránit, spálila jsem dva plechy lineckého a vysypaly se mi ze skříňky naprosto všechny plastové nádoby, které doma máme. Když navíc ani jedno víko nepasovalo na ani jeden spodek, ba nacházela jsem samá kulatá víka a obdélníkové nádoby, vychrlila jsem ze sebe proud nadávek zakončený takovým hodem víkem přes celou kuchyni, za který by se nemusel stydět ani profesionální diskař.

Na stejné vlně byl naštěstí i můj muž, bojující se zvířenou z našeho akvária, asi nejpodivnějšího na světě. I on nadával a sakroval. Ryby to přežily a my nakonec také. Vzduch se vyčistil, podlaha zametla, spálené linecké vypadá jako z kakaového těsta (a chutná jako dřevěné uhlí s jahodovou marmeládou). Vše se vrací do normálu. Vyjádřila jsem svůj postoj k domácím pracím dost jednoznačně a dost hlasitě, aby všichni včetně mě pochopili, že můj každoroční pokus stát se dokonalou hospodyňkou opět nevyšel.

I když podle fotek na sociálních sítích to vypadá, že jinak každá matka v této zemi už má devatero cukroví a napastovanou podlahu pod vyčištěnými koberci. Jejich děti už určitě nacvičují koledy a domem voní purpura. Tak u nás ještě stále cítíme spálené těsto a podlaha vypadá jako místo činu.

 

Myslím, že na vině všech těch podivností je to divné počasí. Jediné, co jsem letos stihla, byla umytá okna. Tak ty teď skrápí kyselý déšť se zvláště lepivým pískem ze Sahary a vichr pomáhá kapky mazat po každém milimetru skla. Mimochodem, při jednom zvláště silném lijáku se můj muž vrátil ze zahrady zcela promočený. Když jsem se ho ptala, co tam dělal, řekl mi, že zaléval stromky. Náš stromek vánoční stojí na dvoře v kýblu s vodou na dešti, takže snad hned tak neuschne. Jen se obávám, že si budeme nadělovat navlhlé dárky a na jaře měnit plesnivý koberec. Ale co, Vánoce stejně budou, i kdybychom se zvencli. Obujeme si gumáky a v pláštěnkách si u zalévání a zdobení stromů můžeme společně zazpívat pár koled.