Definice idiota vychází z očekávání změny, i když děláme stejné věci stejným způsobem. Proto jsem si letos po mnoha letech nedala žádná novoroční předsevzetí. Není důležité, čeho konkrétně chci dosáhnout. Hlavní je pochopit, že každá změna začíná v mé hlavě. Pokud nezměním sama sebe, bude všechno kolem dokola stejné nebo horší. Nenaučím se anglicky. Nezhubnu. Nenapíšu knihu.

Na druhou stranu, souhlasím s tím, že je dobré si občas napsat na papír své cíle. Definovat je. Pojmenovat. Seřadit. Zkusit u každého cíle navrhnout pár prvních kroků k jeho dosažení. Malých krůčků, kterými začít dlouhou cestu. Lepší je umět anglicky do úrovně lekce 10 než si ani ty základy neopakovat. Nikdy nevíte, kdy vám znalost konkrétního slovíčka nebo fráze pomůže z nesnází. Stejné je to s každodenní procházkou, která je určitě lepší než polehávání u televize. Ale já vám kážu vodu a piju víno. Doslova. Skleničku červeného vína každý večer a dívám se potají na Slečnu Marplovou. Protože Agatha Christie prožila život, který bych si přála prožít já. A napsala knihy tak dobré, že je čtu pořád dokola, i když vím, kdo je vrah.

Proto se učím přijmout sebe sama i se svými chybami. I když, je to opravdu chyba, mít rád dobré detektivky? Mít rád výborné červené víno s kouskem sýra. Užít si svou hodinku s přítelkyní na obrazovce se zapálenou svíčkou a pod teploučkou dekou? Myslím, že život by neměl být jako vojenské cvičení. A tak třeba píšu blog každé dva dny, protože jsem se znovu vrátila k psaní osobního deníku. Je to pro mne důležité a promiňte, důležitější než veřejný blog. Potřebuji si shrnout zážitky a pocity, vypsat se z toho, co mě trápí, uklidit si v hlavě. Protože jsem to kvůli psaní blogu – blogování je fakt divné slovo – nedělala už od května a chybí mi to. Ráda si listuju zpětně svými poznámkami, pokud je tedy přečtu. S psaním rukou mám už velké potíže, a to je také věc, kterou bych chtěla trénovat. Osobitý, ale čitelný rukopis je pro mne ještě stále vizitkou každého kultivovaného člověka.

Jsem plnoštíhlá dáma středního věku, jejímž hlavním cílem je mít více ráda samu sebe. Předsevzetí nás frustrují, ukazují nám naše další selhání, směšnou snahu vedenou povrchními cíli. Kdybychom byli na planetě samy, snažili bychom se „hubnout do plavek“? Já myslím, že každý z nás by se hlavně snažil najít nějakého jiného živého tvora, aby se na světě necítil sám. Protože vydržet sám se sebou, bez názorů, podpory, kritiky a reakcí lidí kolem nás, je to nejtěžší vůbec. Jsme zvyklí reagovat žít v interakci, vymezovat se vůči okolí. Určovat svou cenu podle vnějšího hodnocení.

Když ale všechno kolem utichne, co říká hlas ve vaší hlavě? Chválí vás? Nadává vám? Má vás rád?

Kdybych hodnotila svůj blog podle počtu čtenářů, už dávno bych psaní nechala. Ale mým cílem není oslovit davy, spíše najít spřízněné duše. Ty z vás, kteří myslí na stejné věci, řeší podobné problémy, cítí se občas pod psa, ale neztrácejí humor ani víru v lepší časy. To už zní trochu jako předsevzetí, což? Za každého z vás jsem moc vděčná a vážím si vaší čtenářské přízně. Ale nebudu vám pochlebovat, nebudu si kupovat reklamu ani ze sebe dělat někoho, kdo nejsem. Budu nadále psát co chci a kdy chci. Můžete s tím nesouhlasit, můžete se dokonce i rozčilovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat.